Rusko-ukrajinský konflikt může přerůst v politické změny na obou stranách fronty. Vedla by však porážka Ruska k demokratické revoluci v zemi? A neupevní naopak případné vítězství Ukrajiny hegemonii tamní oligarchie? Může po současné kulturní válce přijít masové sociální hnutí?
Politolog Pavel Barša vyslovil v Salonu Práva ze 4. března 2022 hypotézu o možnosti prodemokratického povstání v Rusku v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. Svou představu doložil na příkladech Ruskem prohraných válek s Japonskem (1904–1905), v Afghánistánu (1979–1989) i na utrpení způsobeném první světovou válkou. Můžeme přidat ještě krymskou válku (1853–1856), po níž ztratilo legitimitu nevolnictví. Velká vlastenecká válka naopak prestiž Stalinova režimu upevnila.
Proti modernímu světu
A právě na stalinskou imperiální éru Putinův režim navazuje. Jelcinovské liberální období se z dnešní perspektivy jeví jako jakési interregnum. Postsovětská nomenklatura měla plné ruce práce s vlastní metamorfózou v oligarchii za pomoci privatizace a korupce politických elit. Stalinův ani Putinův převrat však neměl klasickou formu coup d’état. Probíhal plíživě za fasádou státních institucí. Vnějším signálem přeskupení sil v politické elitě se stal v prvním případě stalinský teror, v druhém politické tažení proti novinářům a disidentům. Oba totalitární režimy si také osvojily patřičné ideologie. Zatímco Stalin překroutil představu socialismu do organického společenství dělníků, rolníků a pracující inteligence v čele s generalissimem, „strýček Vovo“ buduje společenství ruského lidu ovládané elitou opričniků (tajné policie), tvořících družinu nového cara. V kontextu ideologie Putinova režimu, jež je ovlivněna tzv. čtvrtou politickou teorií Alexandra Dugina (jejíž kořeny souvisí s novou pravicí Alaina de Benoista i s italským fašismem Julia Evoly), bychom tedy měli invazi na Ukrajinu chápat jako počátek „vzpoury proti modernímu světu“, jemuž Dugin předpovídá osud starověkého Kartága.
Na ukrajinské straně naopak sledujeme rostoucí prestiž prezidenta Volodymyra Zelenského, jemuž konflikt dodal auru silného lídra. Přestože si ale buduje image bojovníka proti oligarchii, skrze miliardáře Ihora Kolomojského reprezentuje zájmy jedné z jejích frakcí. Připomeňme, že Kolomojskyj, zakladatel zestátněné PrivatBank a bývalý guvernér Dněpropetrovské oblasti, je vyšetřován FBI za zpronevěru pomocí offshorových firem. Právě Kolomojského televize 1+1 se přitom stala hlásnou troubou Zelenského prezidentské kampaně.
Návrat vytěsněného Lenina
Není náhoda, že Putin v jednom ze svých nedávných projevů použil antikomunistický diskurs liberálního Západu, když ruskou vojenskou invazi zdůvodnil potřebou odčinit Leninovu politiku sebeurčení národů, jejímž důsledkem bylo rozdrobení ruského impéria na národní státy včetně Finska, Běloruska, Zakavkazska, pobaltských států a také Ukrajiny. V kontextu ruského neofašismu, pro nějž je úhlavním nepřítelem impéria právě duch leninismu, mohou mít některé aspekty tohoto směru revolučního marxismu znovu podvratný význam. Zároveň bychom se měli ptát, zda by se současné sankce Západu proti Rusku a Bělorusku nemohly stát předobrazem represí vůči libovolnému národnímu státu v případě jeho pokusu o socialistickou revoluci či reformy, což známe z postupu USA vůči Kubě, Venezuele nebo i z tlaku Evropské unie na řeckou vládu Syrizy.
Nutnost provést revoluci v mezinárodním měřítku byla ostatně známa již klasikům marxismu v roce 1848, kdy Marx s Engelsem přišli s hypotézou o možnosti přerodu národně liberální revoluce v Německu v revoluci dělnickou. Klíčovými body ruské revoluce z roku 1905, analyzované Leninem v eseji Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci (1905, česky 1949), byly dvě otázky: jednak problém třídních, respektive stranických aliancí, jednak vztah demokracie a socialismu. Zatímco menševickou strategií bylo podpořit hegemonii měšťanské strany konstitučních demokratů (kadětů), Lenin prosazoval řízení demokratických změn sociální demokracií samotnou nebo v alianci s rolnickou stranou sociálních revolucionářů (eserů). Úlohu ruské demokratické revoluce vedené socialisty přitom chápal jako pouhý signál dělníkům v Evropě k zahájení revoluce socialistické. V předmluvě k druhému ruskému vydání Imperialismu jako nejvyššího stadia kapitalismu (1916, česky 1949) pak Lenin neúspěch revoluce v Evropě vysvětlil tím, že privilegované vrstvy dělnické aristokracie, jež podporovaly reformní mainstream Druhé internacionály, na revolučním projektu zkrátka neměly zájem.
Vyvlastnění oligarchie
V současnosti je pro Evropu zcela zásadní otázka vývoje v případě demokratické revoluce v Rusku. Pokud již dnes sahá například Francie ke konfiskaci osobního majetku ruských oligarchů a neoliberální ekonom Tomáš Sedláček tweetuje o legitimitě zabavení jejich peněz za účelem poválečné obnovy Ruska a Ukrajiny, je třeba vidět, že vyvlastnění této elity by neznamenalo jen odstranění třídní základny ruské diktatury. V kontextu mezinárodní dynamiky demokratických hnutí by to mohlo znamenat také důležitý precedent pro sociálně-politické reformy v dalších evropských zemích. Pro úspěch změn v Rusku, na Ukrajině, ale i v Evropě však bude zásadní poměr třídních spojenectví, a to zvláště s ohledem na dvě skutečnosti: Putinův režim stále vyrůstá z atomizované ruské periferie, bez jejíž podpory bude demokratické hnutí v Petrohradě a Moskvě poraženo; ukrajinskému národněosvobozeneckému vzepětí zase hrozí, že skončí pod nadvládou národní oligarchie. Jako nejpravděpodobnější se tak zatím jeví scénář, podle kterého sociální hnutí a levicové strany opět zůstanou ve stínu liberálů a nacionalismu. Nebo se přece jen podaří zvrátit falešnou kulturní válku civilizací v opravdový sociální zápas?
Autor je doktorand na FF UHK.