Tisíce podobných ubožáků

Mrtvý les a jiné estetické anomálie

Percepci lesa zásadním způsobem spoluurčují i jeho literární reprezentace. Ať už se jedná o romantizující představy vznešeného a sakrálního místa, topos nebezpečných dobrodružství nebo apokalyptickou umírající krajinu, většinou nás obrazy lesa v literatuře konfrontují s jinakostí.

„Příroda, to je chrám.“ Není náhoda, že Josef Šebánek v roli dědy Homolky ze známé české komedie pronesl tuto kultovní větu zrovna v lese. Představovat si les jako chrám není pro moderního člověka vůbec těžké – kmeny stromů nám připomínají chrámové sloupy, větve se splétají jako žebroví majestátní klenby, pod níž prosvítají pruhy světla a line se omamná vůně pryskyřic. Co si ale počít s narušeným, usychajícím lesem, který se v naší krajině objevuje stále častěji?

 

Nic mimo les

Estetický postoj člověka k lesu má svá specifika. Lesu v první řadě (na rozdíl od běžného uměleckého díla) chybí rámec. Pokud do něj vejdeme, jsme jím obklopeni, jsme uvnitř. I v případě, že se díváme na lesní pásmo zdálky, táhne se většinou z jednoho konce zorného pole na druhý, případně se před námi tyčí jako fragment nedozírného celku bez konce a bez začátku, jehož hranice nedokážeme určit. Les navíc vnímáme všemi smysly: slyšíme šumění listí, cítíme vůni tlejícího dřeva, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě