„Zcela souhlasím s výroky otištěnými v Pravdě,“ odpověděl skladatel Dmitrij Šostakovič v roce 1949, když se měl během své návštěvy New Yorku vyjádřit k poměrům v sovětské kultuře. Zaslouží si ruští umělci opovržení za to, že mlčí k současné situaci na Ukrajině a v Rusku?
Premiéra Válečného requiem Benjamina Brittena se odehrála 30. května 1962 v nově vysvěcené katedrále svatého Michaela v britském Coventry. Původní středověký chrám, postavený na začátku 15. století, se po náletech Luftwaffe v roce 1940 proměnil v hromadu suti. Velkolepá hudební freska pro tři sólisty, smíšený a chlapecký sbor a komorní i symfonický orchestr kombinovala dva literární prameny: latinský text mše za mrtvé a poezii Wilfreda Owena, britského autora, který padl za první světové války, jen týden před uzavřením míru. Zatímco sopránový part přednášel latinské verše, mužským hlasům Britten přidělil Owenovy drásavé texty, líčící, jak vojáci v příšerných křečích umírají po útoku plynem a biblický Abrahám, přesazený do válečné reality, nedbá božské intervence a zabíjí svého syna a půlku Evropy s ním. Z jednotlivých Owenových básní postupně vyvstávají postavy dvou vojáků z nepřátelských táborů. V závěrečné části se baryton obrací k tenorovi slovy: „Jsem nepřítel, kterého jsi zabil, příteli.“ Brzy nato oba zpívají „Nyní pojďme spát“, zatímco sbor tiše pěje slova modlitby In Paradisum o shledání v ráji. Viscerální zkušenost ze zákopů bledne, ve smrti si někdejší protivníci odpouštějí. Owena necháváme spát, ale na hrůzy války nikdy nezapomeneme.
Symbolické rozvržení
Od desítek protiválečných skladeb, které vznikaly na západ i na východ od železné opony, často v diametrálně odlišné estetice, se Brittenova kompozice lišila v jedné podstatné věci. Tenorového partu se ujal skladatelův celoživotní partner Peter Pears, barytonového Dietrich Fischer-Dieskau, Němec, který jako náctiletý sloužil na východní frontě a staral se tam o koně. Toto symbolické rozvržení měl doplnit třetí vrchol pomyslného trojúhelníku: sopránový part skladatel komponoval s myšlenkou na Galinu Višněvskou, úspěšnou ruskou sopranistku. Kreml ovšem na poslední chvíli Višněvské výjezd nepovolil, a posluchači v Coventry tak nemohli zakusit sladkou utopii o tom, že hudba dokáže spojovat národy navzdory politické realitě. Višněvské se nicméně podařilo do zahraničí vycestovat o pár měsíců později a Válečné requiem natočit. Možná se tehdy zdálo, že se spolupráci umělců na obou stranách železné opony blýská na lepší časy. Škoda, že přišel 21. srpen 1968 a ruští vojáci museli v Československu osvobozovat své slovanské bratry od imperialismu.
Večer téhož dne se v rámci cyklu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall konal koncert Ruského státního orchestru s dirigentem Jevgenijem Světlanovem. V publiku seděla sklíčená Višněvská, na pódium měl každou chvíli dorazit její manžel violoncellista Mstislav Rostropovič. Jak je slyšet z dochované nahrávky, v sále ten večer panoval neobvyklý rozruch, ale v momentě, kdy se objevil sólista a rozezněly se první tóny Dvořákova Koncertu h moll pro violoncello a orchestr, obecenstvo utichlo. Rostropovičovi tehdy při emočně vypjaté interpretaci skladby tekly slzy. O šest let později s Višněvskou emigrovali.
Maestro a diva
Rozhořčený hluk, který v srpnu 1968 v Londýně zněl, lomozí ve světě vážné hudby i dnes. První přišel na přetřes Valerij Gergijev, jeden z nejžádanějších dirigentů posledních let, ale také dlouholetý přítel a podporovatel Vladimira Putina. Člověk, který uspořádal ve spolupráci s ruskou propagandou koncerty v Cchinvali v Jižní Osetii či v Palmýře v Sýrii, tedy v zemích, kde se ruská armáda dopouštěla podobných zločinů jako nyní na Ukrajině. Během prezidentské volební kampaně v roce 2012 figuroval Gergijev přímo ve spotu na podporu Putina. Mluvil v něm o tom, že když v devadesátých letech v zahraničí ukázal svůj pas, lidé jen mávli rukou. To se prý v 21. století změnilo – Rusko už se nedá brát na lehkou váhu. „Nevím, je to strach? Anebo respekt?“ ptá se dirigent v závěru videa.
S vehementní obhajobou kremelského autoritáře Gergijev nepřestal ani po anexi Krymu na jaře 2014, což mělo za následek další kritiku a protesty posluchačů i umělců. Například finská sopranistka Karita Mattila s Gergijevem odmítla stát na jednom pódiu, načež obdržela anonymní výhrůžky. Bojkot finské pěvkyně ani dalších hudebníků nicméně mezinárodní kariéru ruského dirigenta neohrozil. Jeho zastánci alibisticky prohlašovali, že politika přece do hudby nepatří. Situace se změnila 24. února 2022, když milánská La Scala dirigentovi pohrozila, že pokud jednoznačně neodsoudí válečnou agresi na Ukrajině, ukončí s ním spolupráci. A obdobná ultimáta obdržel i z jiných míst. Zatímco jeho krajané a kolegové Semjon Byčkov (šéfdirigent České filharmonie), Vasilij Petrenko nebo Kirill Petrenko invazi ostře odsoudili, Gergijev žádné prohlášení nevydal a v momentě, kdy v letadle opouštěl Evropu, za sebou patrně nechával i tamější kariéru.
Podobné ultimátum dostala i sopranistka Anna Netrebko, známá každému opernímu fanouškovi. Netrebko na svém instagramovém účtu válku sice odsoudila, vynechala ovšem jakoukoli zmínku o Putinovi a nechyběla ani mantra, že je „hlavně umělkyně“, politice nerozumí a jejím úkolem je sloužit posluchačům nezávisle na jejich politickém přesvědčení. Série srdíček a modlících se emoji nicméně nedokázala zabránit ukončení spolupráce ze strany Metropolitní opery v New Yorku. Pěvkyně, která se v roce 2014 nechala v Doněcku fotografovat s proruskými separatisty a která obdivovala Putinovu „mužnou energii“, zmizela ze světové scény stejně jako Gergijev.
Mnoho ruských umělců se ovšem od politiky programově distancuje a ospravedlnitelnost výše zmíněných ultimát je sporná. Tugan Sochijev, který donedávna zastával dva dirigentské posty, jeden v Moskvě a druhý v Toulouse, odstoupil z obou, odmítl však Putinovy kroky veřejně odsoudit. Prý čelil nemožné volbě mezi Ruskem a Francií. Členové orchestru se za něj postavili v otevřeném dopise, v němž zdůraznili, že „hudba není nepřítel“. Proč Sochijev neodsoudil válečné řádění Kremlu, se můžeme jen domýšlet. Americký hudební kritik Alex Ross se ve svém článku pro The New Yorker nebál sáhnout po analogii z roku 1949, kdy byl Dmitrij Šostakovič přinucen odcestovat se sovětskou delegací na mírovou konferenci do New Yorku, zatímco jeho rodina, přátelé i kariéra zůstali doma, v totalitní zemi. Ruský emigrant a skladatel Nicolas Nabokov tehdy od Šostakoviče požadoval vyjádření k sovětské oficiální kritice západní hudební kultury. Možná největší neurotik mezi skladateli, člověk, který měl během čistek ve třicátých letech trvale sbalený kufr pro případ návštěvy NKVD, tehdy Nabokovovi odpověděl stručně: „Zcela souhlasím s výroky otištěnými v Pravdě.“ V roce 1962 – kdy mělo premiéru Válečné requiem – složil Šostakovič svoji 13. symfonii s podtitulem Babí Jar. Masakr desítek tisíc Židů kousek od Kyjeva měl v lidské paměti udržet kromě skladby také pomník, vedle kterého nedávno dopadaly ruské bomby.
Přízrak Ždanova
Je vhodné srovnávat stalinský režim a putinovské Rusko? Možná víc, než bychom si chtěli přiznat. Zmíněná Anna Netrebko se po kratší odmlce ozvala médiím. Vyslovila touhu znovu vystupovat v zahraničí a důrazněji se distancovala od Putina a jeho politických stoupenců. Ti promptně zareagovali ústy předsedy dolní komory ruského parlamentu Vjačeslava Volodina. „Nedá se to nazvat jinak než zrada,“ láteřil potentát, „touha po bohatství a slávě převážila nad láskou k vlasti.“ Ještě přidat něco o formalismu a zhmotní se přízrak Ždanova, vrchního Stalinova ideologa, který soustavně šikanoval Šostakoviče, Prokofjeva a mnoho dalších. Netrebko žije se svým manželem ve Vídni – nenávistná rétorika z Moskvy ji tedy sice může děsit, ale reálně by neměla mít na její život velký dopad. Ne každý ruský umělec však má k dispozici jiné občanství a rodinu mimo dosah všetečných pařátů moci.
Zaslouží si ruští umělci naše opovržení, když mlčí k současné situaci? Nevím. Kritické zhodnocení jejich pozice ve světě a v boji za svobodu uměleckého projevu je v první řadě na nich. V Kunderově Knize smíchu a zapomnění jedna postava tvrdí, že „boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“. Zatímco značná část ruské společnosti se pod Putinovým vedením udržuje v kolektivní amnézii a alternativní realitě, svobodný svět nejenže nikdy nezapomene na vražedné běsnění ruské armády v Buči, ale ani na protiválečnou poezii Wilfreda Owena, slzy Mstislava Rostropoviče či ostré odsouzení současné války mnohými ruskými umělci. A až dnešní nesmyslná válka skončí, snad se svobodný svět také rozpomene na to, že Prokofjevova a Šostakovičova hudba, stejně jako nahrávky dalších ruských umělců, patří pro své kosmopolitní kvality především do sdíleného, euroamerického kánonu vážné hudby, se všemi jeho klady i zápory.
Autor je hudební publicista.