Legenda, na níž neleží stín

Neotřelé trampské písně skupiny Hoboes

Wabi a Miki Ryvolové s kapelou Hoboes určovali podobu trampské písně druhé poloviny 20. století. Okouzlení vzdálenými kraji se v jejich tvorbě prolíná s všednodenní realitou, a svět jejich písní je tak drsnější a zároveň uvěřitelnější než silně eskapistický vesmír velké části české trampské hudby.

Písně skupiny Hoboes poslouchám odmala. Jarní kurýr byl dokonce jednou z prvních písní, které jsem se naučil hrát na kytaru ze zpěvníku své starší sestry. Skladby bratrů Wabiho a Mikiho Ryvolových jsem znal hlavně od táboráku, teprve později jsem je začal poslouchat i z desek a pouštím si je dodnes. Zatímco mnohé trampské a folkové skupiny nepřežily sametovou revoluci a ukončily svou činnost, případně se staly svou vlastní parodií a nabízely stále tytéž písně „z dob, kdy svět byl ještě v pořádku“, plné krasodušných obratů a ulepených metafor, Hoboes jako jedni z mála v tomto žánru neztratili ani po mnoha letech své kouzlo.

 

Neokázalé novátorství

Hoboes se zformovali v roce 1965 jako menší a operativnější jednotka kapely trampské osady Zlatý klíč. Aniž by se o to příliš snažili, měli zcela zásadní vliv na novou podobu trampské písně. Pokud někdo definoval trampskou hudbu v druhé polovině 20. století, byli to právě bratři Ryvolové, i když o to podle vlastních …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě