Wabi a Miki Ryvolové s kapelou Hoboes určovali podobu trampské písně druhé poloviny 20. století. Okouzlení vzdálenými kraji se v jejich tvorbě prolíná s všednodenní realitou, a svět jejich písní je tak drsnější a zároveň uvěřitelnější než silně eskapistický vesmír velké části české trampské hudby.
Písně skupiny Hoboes poslouchám odmala. Jarní kurýr byl dokonce jednou z prvních písní, které jsem se naučil hrát na kytaru ze zpěvníku své starší sestry. Skladby bratrů Wabiho a Mikiho Ryvolových jsem znal hlavně od táboráku, teprve později jsem je začal poslouchat i z desek a pouštím si je dodnes. Zatímco mnohé trampské a folkové skupiny nepřežily sametovou revoluci a ukončily svou činnost, případně se staly svou vlastní parodií a nabízely stále tytéž písně „z dob, kdy svět byl ještě v pořádku“, plné krasodušných obratů a ulepených metafor, Hoboes jako jedni z mála v tomto žánru neztratili ani po mnoha letech své kouzlo.
Neokázalé novátorství
Hoboes se zformovali v roce 1965 jako menší a operativnější jednotka kapely trampské osady Zlatý klíč. Aniž by se o to příliš snažili, měli zcela zásadní vliv na novou podobu trampské písně. Pokud někdo definoval trampskou hudbu v druhé polovině 20. století, byli to právě bratři Ryvolové, i když o to podle vlastních slov nikdy nestáli, a dokonce byli za své tehdejší „novátorství“ často osočováni. Vždy byli poněkud stranou a dělali si věci po svém. Do jejich písní se od začátku vtíraly swingové postupy a kytary typu gibson jim dodávaly specifický zvuk. Kromě tvrdě znějících kytar se nebáli použít ani vyloženě neobvyklé nástroje, kupříkladu příčnou flétnu, což byla jedna z věcí, za kterou svého času sklízeli kritiku ze strany fundamentalistických milovníků klasické trampské písně.
Dnes, více než čtvrt století od svého zániku, jsou sami Hoboes považováni za trampskou klasiku a nezpochybnitelnou legendu. Legendu, na které neleží žádný stín, kvůli němuž by bylo potřeba otevírat televizní 13. komnaty, a se kterou nejsou spojeny žádné trapné pokusy o velký návrat na výsluní ani lehce kolotočářská estetika bílých stetsonů a amerických džípů. Z nejslavnější hobousácké písně Bedna vod whisky se stal hit (nejen) táborových ohňů, který přerostl svému autorovi Mikimu Ryvolovi přes hlavu a žije si svým vlastním životem. Své vlastní verze skladby nahrály mnohé folkové skupiny, a dokonce i žánrově vzdálené soubory, jako jsou Bambini di Praga, Wanastowi Vjecy nebo Maxim Turbulenc.
První dlouhohrající deska Hoboes Zvláštní znamení touha vyšla až v roce 1981, tedy v době, kdy už měli za sebou více než šestnáct let činnosti (reedici s bonusovými nahrávkami nedávno připravil Supraphon k osmdesátým narozeninám Mikiho Ryvoly). Album podává o skupině trochu zkreslený obraz. Sami Ryvolové byli z výsledku rozpačití, ačkoli s nástrahami nahrávání dopředu počítali a studiový záznam brali jako výzvu. Písním, jež byly v „mrtvém“ studiovém prostoru opatřeny umělým dozvukem, schází bezprostřednost a pěvecké výkony, zejména obou zpěvaček, jsou poněkud tuhé. Přesto nahrávka oplývá jistým kouzlem a na povrch se dostávají i temné vrstvy písní, což je patrné například ve skladbě Osamělý město, která je známá také pod alternativním názvem Tereza. Rezervovanost autorů, kteří na albu postrádali živost a radost ze společného muzicírování, je pochopitelná, přesto jde o důležitou zprávu o tvorbě skupiny v daném období a také o jejich střetu s nahrávacím průmyslem a studiovou technologií. Písně bratří Ryvolů vyšly od té doby na mnoha titulech, mezi nejzásadnější patří sbírka živých nahrávek, vydaná v roce 1998 pod názvem Hoboes Live, nebo komplet Hobousárny, který vyšel v roce 2009 na dvou kompaktních discích. Mnoho dalších alb nahrál později Miki Ryvola s různými spřízněnými hudebníky, například členy skupiny Nezmaři, a dokonce i se swingovým orchestrem.
Amatéři v nejlepším smyslu
Texty Hoboes jsou psány obyčejným, živým jazykem bez kudrlinek a točí se kolem témat, jako jsou odchody, návraty, čekání či shledání. Servírují nám příběhy zaprášených tuláků, kteří se rádi bezplatně svezou nákladním vlakem, a ukazují drsnější a uvěřitelnější verzi eskapistického vesmíru české trampské a country hudby. Ryvolové nakonec eskapistické reálie ani nepotřebují, případně si s nimi vynalézavě pohrávají. Zatímco nad Michalem Tučným coby pistolníkem bylo vždy nutné přimhouřit obě oči a jeho Pověste ho vejš je spíš podivná vyřvávačka, která si na konci neodpustí hudební vtípek s modulací (pověste ho vejš – o jeden tón), píseň na stejné téma Bedna vod whisky začíná ponurým dvojverším „Dneska už mi fóry/ ňák nejdou přes pysky“ a lze si ji představit jako starý film noir, v němž hlavní hrdina vypráví svůj příběh až do trpkého konce.
Z Tučného i dalších hvězd folku, country a trampské hudby (Žalman, bratři Nedvědové a další) se stali profesionálové se vším, co k tomu patří. Hoboes si okamžiky největší slávy užili v sedmdesátých letech, hráli před plnou Lucernou, měli samostatný pořad v divadle Rokoko, profesionální dráha je ale nelákala a postupně se ze záře reflektorů stáhli. Po celou dobu činnosti zůstali amatéry v tom nejlepším slova smyslu, všichni členové si podrželi svá občanská povolání a skupina v osmdesátých letech přešla do jakéhosi vegetativního modu – vystupovala jen sporadicky a nakonec jen „existovala, ale nehrála“. Smrtí Wabiho Ryvoly v roce 1995 pak zanikla definitivně.
Všechno trochu jinak
Pokud jde o westernovou estetiku, bratři Ryvolové s ní pracovali střídmě – mnohdy ji v písních najdeme pouze ve stopovém množství. Někde se tematika Divokého západu nenápadně prolíná s reálným světem, jako třeba v Songu abonenta Jihozápadní dráhy, který začíná jako westernová romantika s typicky hobousovským rytmem „tempo di vlak“, ale už v druhé sloce se zpívá o begoniích za okny venkovských nádraží nebo o průvodčím, který přichází v Plané. Takhle to v písních Hoboes funguje často. V textech se bez varování zjevují i poměrně nečekané obrazy, například odlétající boeing, a někdy se ocitáme v podivném bezčasí, do nějž pronikají úzkosti tehdejší doby: „proč jsou v ulicích auta, jinak nic/ Řekni kolik je na světě, kolik je takovejch měst…“ Text skladby Osamělý město poté vyústí až do apokalyptických obrazů, v nichž „v závějích starýho papíru/ válej se černý klapky z klavíru“. Píseň poprvé zazněla v roce 1975 na celostátní přehlídce Porty. Těžko říct, kolik trampů ji od té doby zpívalo u ohně jako poetické milostné vyznání a přehlédli přitom obrazy, které by se mohly vyjímat třeba v kultovním filmu Mad Max (1979) nebo v některém z dílů amerického seriálu Twilight Zone (1959–1964).
Když jsem poslouchal písně skupiny Hoboes v dětství, měl jsem potíže rozumět mnohým slovům: minér, cejch, punc nebo šporny. Zvýšená koncentrace podobných výrazů se vyskytuje v písni Rezavý šporny, jejíž text napsal Jarda Křížek, profesor matematiky a fyziky a také člen trampské osady Zlatý klíč. Mix neobvyklých ingrediencí je vlastně charakteristický pro celou tvorbu i samotný příběh Hoboes: někdejší studenti, kteří o trampování nejdřív nevěděli takřka nic a na kytary hráli swing a písničky Osvobozeného divadla, se později stali trampskými legendami, i když všechno dělali trochu jinak, než se očekávalo. Je to důkaz, že obroda žánru jde často ruku v ruce s nerespektováním jeho pravidel a také se zdravým nezájmem o vlastní slávu.
Autor je hudebník a divadelník.