Přeložil Milan Žáček
Carcosa 2021, 320 s.
„Srovnávat Ligottiho s Lovecraftem je zbožštěním toho prvního a urážkou toho druhého,“ píše kdesi v hlubinách internetu anonymní hlas k souboru povídek amerického spisovatele Thomase Ligottiho. Jeho knižní debut Písně mrtvého snivce ovšem není odvar z mýtu Cthulhu, ale osobitý příspěvek do žánru new weird, který má s tvorbou klasika literárního hororu společné mimo jiné to, že dokáže vyvolat děs jen prostřednictvím podvědomých strachů a značné dávky nadpřirozena. Ligotti je jakýmsi „lékařem lidských duší, stižených šílenstvím“, jak se píše v povídce Dovádění. Spíš by se ale dal označit za geniálního literárního šílence, ostatně i jeho texty se hemží postavami profesorů, psychiatrů, iluzionistů či psychopatů. V příbězích z pokřiveného světa se často prolíná realita s iracionálnem: čtenář jako by byl vtahován do podivného snu plného masek a figurín se zlovolnými škleby ve voskových tvářích. To dobře ilustruje povídka Maškaráda mrtvého šermíře: tragédie, v níž je napětí karnevalové anonymity spojeno s totálním cynismem a výsměchem fatalismu, jakož i smyslu lidského bytí. A pokud někdo očekává, že ho autor v povídce Poznámky k psaní hororu: příběh nechá nahlédnout do své laboratoře hrůzy a děsu, bude překvapen, když zjistí, že je místo metodického výkladu lapen do tenat totálně šíleného příběhu. Zprvu by se mohlo zdát, že se čtenář může občas ztratit v přílišné snivosti a iracionálních symbolech, pokud ale přijme autorova pravidla a pronikne do jeho světa, bude odměněn svébytným pojetím moderního hororu.