Uhlí a krev

Kontrolní stanoviště. Kontrola dokladů. Několikaminutové čekání. Řidič startuje autobus. Zapne Russkoje radio Ukrajina. Nad řidičem visí dvě samolepky, dvě síly, jež bdí nad naší cestou: logo mistrovství Euro 2012 a znak Sovětského svazu.

Nápis Lysyčansk u vjezdu do města je tak zaprášený a ukoptěný, že se zdá, jako by byl tmavě šedý.

U domu na Leninově 177 je velikánská díra. Jako by někdo ukousl pořádný kus z koláče. Jizvy upomínají na červenec 2014 a osvobození města.

Roku 1753 vydala carevna Alžběta Petrovna dekret o tom, že přistěhovalci z Balkánu se mají usadit na řece Severní Doněc. Ve vsi Verchně skončila cesta Třetí roty. Ano, té, o které psal básník Volodymyr Sosjura. Sám se v Lysyčansku nenarodil, o těchto místech ale napsal stovky stran. Další zákrut historie.

„Odkud se vzal letopočet 1710 jako rok založení Lysyčansku?“

„Odnikud.“

„Jak to myslíte?“

„Na radnici chtěli v roce 2010 oslavit tři sta let města. Tak si vybrali tohle datum. Byla tu kozácká zimoviště. Uhlí se ale na Donbasu našlo až v roce 1721. Roku 1763 tu zřídili dřevěný chrám, na jeho základech teď stojí kulturní dům. V roce 1792 našli uhlí v Lysyčansku, o několik let později tu vznikla první šachta.“

„A co se tedy stalo v roce 1710?“

To podstatné se nestalo roku 1710, ale 2010.

„Podmínky, v nichž pracovali první horníci, byly velmi těžké. Lidé museli pít vodu z průsaků. První lampy, které se začaly používat, měly příhodný název Pomožpámbu.“

Mimochodem šlo o lampy s otevřeným plamenem. Takže člověk nesl v ruce nebo na zvláštní konstrukci na čele v podstatě zapalovač, který mohl odpálit důlní plyn, nahromaděný během ražby tunelu.

„Ve znaku města je liška, která sedí na hroudě uhlí.“

„V červenci 2014 nás dva týdny ostřelovali. Odkud, to nikdo neví. Naši nás osvobozovali od našich. Nedá se s jistotou říct, kdo město obsadil a kdo ho osvobodil.“

„Jegorov, jeden ze tří vojáků, kteří vztyčili vlajku vítězů nad Reichstagem, byl z Lysyčansku.“

Správný původ hrdiny, který vstoupil do masového povědomí, legitimní místo narození sovětského supermana.

„Roku 1873 tu otevřeli první hornické učiliště, kde se horníci připravovali na výkon povolání štajgra čili revírníka.“

 

Až se kozák probere

V roce 1888 Lysyčansk navštívil Mendělejev. Prý tu zůstal jen den, ale význam této události je už půldruhého století vytrvale zveličován setrvačníkem místní mytologie.

V červenci 1888, už ve vsi Boblovo v Moskevské gubernii, Mendělejev dopisoval zprávu o svém putování po Doněcké oblasti (proběhlo v únoru až dubnu téhož roku). Zprávu pojmenoval „Budoucí síla, spočívající na březích řeky Doněc“. Uzavřel ji zajímavou pasáží: „Uhlí je poklad, a ráz onoho kraje, kde tento poklad leží, je ještě cennější. Všechno zde hlasitě promlouvá o tom, že s pomocí uhlí, moře, rudy a půdy vzniká kraj nabízející blahodárné podmínky k rozkvětu ruského průmyslu. K tomu, abychom se o tom ujistili, nestačí jeden obecný přehled, nestačí ani detailní popis současného stavu věci – nezbytné, ba mnohem důležitější je poradit se a přijmout opatření, která pomohou doplnit to, čeho se nedostává, získat pro práci v kraji potřebné činitele, odstranit překážky, oživit to, co ač není mrtvé, přece je jaksi malátné, jiné, než by odpovídalo zemi kozáctva a kraji lehkých, nikoli opojných, přesto však vydatných donských vín. Není to Východ s jeho ospalým fanatismem, není to Západ s jeho chladnokrevností, je to kozák, jejž zrovna přepadla dřímota, avšak jen počkejte, on se probere a ukáže onu svou stránku, kterou málokdo zná, stránku průmyslovou, živou a praktickou, ač nebyl a nebude latiníkem. Podíváme se na to, co lze a co stojí za to udělat, aby doněcký kraj se všemi svými nepřekonatelnými předpoklady získal na významu nejen pro celé Rusko, ale také pro celý širý svět.“

Mendělejev nás učí: nelze hovořit o Donbasu, aniž bychom ho srovnávali s Východem a Západem; nelze hovořit o Donbasu, aniž bychom se odvolávali na kozáckou minulost a odmítali „latinské“ jinověrectví; nelze hovořit o Donbasu jinak než jako o zvláštním „kraji, který nabízí blahodárné podmínky k rozkvětu ruského průmyslu“.

Samostatný sál místního muzea patří vojákům, kteří bojovali v Afghánistánu, a likvidátorům černobylské havárie. Pod sklem leží zprávy o smrti vojáků v Afghánistánu, vedle nich pak dvě poděkování, která jménem státu obdrželi likvidátoři: „Splněním úkolu sovětské vlády v neobyčejně obtížných podmínkách jste složili zkoušku odvahy a vytrvalosti, projevili vysoké morálně­-politické a psychologické kvality. (…) Vyjadřujeme vám jménem vlasti srdečnou vděčnost za vzorné splnění vlastenecké povinnosti.“

Standardní tiskopis. Všední podpisy úředníků a razítka oddělení. A na obou tiskopisech chybějí poslední číslice v letopočtu 198_.

Netušíme, kdy, komu a za jaké oběti ještě musí stát poděkovat.

V červenci 2014 byl památník padlým v Af­ghánistánu zasažen granátem.

Po každodenním navštěvování vlastivědných muzeí, když jednotlivé narativy „historie našeho kraje“ začnou utvářet plnokrevný obrázek válek, revolucí, přerozdělování, mučení, krve, vyhlazování, člověku ve spáncích tepe jedna jediná myšlenka: shořte v pekle.

 

Přišly zdravé síly

Dva sály muzea jsou věnovány sochařům – Mykolu Možajevovi a Evelině Možajevové. Možajevův projekt památníku Nezávislosti Ukrajiny patří k těm nejvíc sexy podobám ochránkyně a ženských ztělesnění země, jaké vůbec lze kdykoli a kdekoli spatřit. V roce 2009 předal Mykola Možajev muzeu čtyřiačtyřicet soch.

Pokud si dáte tu práci a podíváte se, kdo vlastně Mykola Možajev je, můžete se dozvědět leccos pozoruhodného.

Na sklonku života se například vrátil do rodné Rostovské oblasti, kde roku 2015 v Rostovském oblastním muzeu výtvarného umění otevřeli jeho expozici.

Nebo se třeba svého času stal tvůrcem památníků Prospektor Grigorij Kapustin (1986), Prorok Taras Ševčenko (1994), Vladimir Dal (2004), Kondratij Bulavin (2007). A 8. května roku 2010 v Luhansku odhalili jednu z jeho nejznámějších prací – památník obyvatelům Luhanské oblasti, kteří zahynuli rukama nacionalistických trestních oddílů Organizace ukrajinských nacionalistů – Ukrajinské povstalecké armády. Přikovaná žena s trčícími bradavkami, k níž vztahuje ruce nahé dítě. U jejích nohou leží muž s obnaženým trupem, ruce svázané provazem. Pod nimi je vytesán nápis „Pravdu nelze zapomenout“. A ještě o něco níž „Obyvatelům Luhanské oblasti, kteří v letech ­1943–1956 zahynuli rukama nacionalistických trestních oddílů OUN­-UPA“. A seznam, sestávající z osmnácti jmen.

Podrobnosti onoho památného 8. května se uchovaly v análech. Obřadu byli přítomni: místopředseda vlády Viktor Tychonov, předseda poslaneckého klubu Strany regionů v Nejvyšší radě Oleksandr Jefremov, poslanec ruské Státní dumy Konstantin Zatulin, předseda Luhanské oblastní státní administrace Valerij Holenko a starosta Luhansku Serhij Kravčenko.

Místopředseda ukrajinské vlády Tychonov: „Tito lidé nebyli zavražděni obyvateli západní Ukrajiny, ale bandity. Stavíme tak památník obětem, které zemřely rukama banditů. Když se nám do rukou dostaly dokumenty o tom, jaká mučednická smrt tam naše krajany potkala, nemohli jsme se přes to jen tak přenést. Zatím víme o skoro stovce mrtvých, bylo jich však víc. Získali jsme všechny seznamy lidí poslaných na západní Ukrajinu od čtyřicátého třetího do padesátého sedmého a organizace Mladá garda nyní usiluje o to, aby je našla. Myslím, že je najdeme všechny. Na pokyn předešlé ukrajinské vlády bohužel bylo hodně dokumentů zničeno, teď nám však pomáhá Moskevský centrální archiv.“

Poslanec Státní dumy Ruské federace Zatulin: „Dnes, poté, co na Ukrajinu přišly zdravé síly, naše země v krátké době podepsaly průlomové historické smlouvy. V tyto dny nás kromě toho obzvlášť spojuje vzpomínka na padlé i dodnes živé účastníky Velké vlastenecké války. Mnoho se dnes mluví o tom, že přišel čas sjednotit západ a východ Ukrajiny. Jsem si jist, že tohoto sjednocení nemůžeme dosáhnout tím, že zradíme svou paměť a budeme nazývat bílé černým a černé bílým, jak to ještě nedávno dělala předcházející ukrajinská vláda Julie Tymošenkové. Nikdy u nás na jedné desce nenajdete veterány Velké vlastenecké války a lidi, kteří neznámo z jakých pohnutek učinili chybné rozhodnutí a bojovali proti vlastnímu národu. Při vší úctě k jejich stáří to nejsou stejní lidé a nenáleží jim stejná úcta.“

Po skončení slavnosti místo vysvětili pravoslavní duchovní.

„Co to je hornický duch? To vám nedokážu vysvětlit. Já v tom žiju celý život.“

„Město umírá, je v horizontální poloze a zachrání ho jedině šoková terapie.“

„O Lysyčansk se vždycky bojovalo, protože tu leží nejvyšší bod Luhanské oblasti.“

„Tady je i rozpočet jen druhem podnikání. Je to způsob, jak vydělat peníze.“

„Ze Severodoněcku sem jezdí, aby se tu projeli na kolech, v Lysyčansku jsou k tomu ideál­ní podmínky.“

„To, že je Lysyčansk Ukrajina, zůstává na papíře.“

„Je to zahradní město. Tolik druhů ovocných stromů nikde jinde nenajdete.“

„Je to strašně šedivé město. Obzvlášť ve srovnání s Poltavou, odkud jsem se přistěhovala. Tady prostě žádné barvy nejsou.“

„Na šachtách tehdy nikdo nechtěl pracovat. Vozili sem lidi odsouzené na katorgu. A to byl kdo? Ti, kteří se stavěli proti režimu. Ti, kteří mysleli jinak, po svém. To byli naši pradědové.“

 

Jelen s obojkem

„U Jelena“ je název podniku na pahorku, odkud se nabízí výhled na panorama Lysyčansku. Je odtamtud vidět celý kraj až do Severodoněcku. Google Maps napovídají, že jelen stojí na Revoluční ulici – což je mimochodem z hlediska jakékoli příští dekomunizace velmi bezpečný název. Každá generace má nějaké ty vlastní revoluce.

Jelen je symbolem města – místní každému návštěvníkovi hned připomenou, že se tam musí podívat.

Celá situace s jelenem – jako vždy – v minia­tuře odráží ukrajinskou realitu. Možná, že pravda je jiná, pro nezúčastněného pozorovatele ale tenhle příběh může vypadat zhruba následovně: Máme nějaký symbol města. Trochu chátrá sám, trochu s cizím přičiněním. Celkem vzato to ale nikoho moc netrápí. A tím spíš ne úředníky na radnici. Objeví se podnikatel, který si poblíž symbolu otevře podnik. Sochu zrestauruje a nabarví si ji, jak se mu zlíbí. Kolem na půdorysu písmene U rozestaví stolky a stříšky. U jako by se symbolu zmocnilo a ohradilo ho od města. A jeho oblouk svírá krk na svobodě narozeného zvířete. Jeho láska k nekonečným prostorům, možnost nadechnout se nekonečna a svoboda končí u tvrdých okolností, které mu svírají hrdlo. Zadržují a hlídají. Hlídají, protože teď už je soukromým majetkem, na který se náležitě dohlíží.

A ještě jedna věc: vlastník je „seriózní člověk“, takže je to ve městě div ne jediné místo, kam se dá zajít i s dětmi a manželkou a mít přitom jistotu, že bude „klid“.

Symbol města přežije.

S obojkem na šíji.

 

Vy jste nedodali, my dodáme

Pamětní deska z roku 1960 na místě první šachty říká: „Zde, v LIŠČÍ ROKLI, byla podle dekretu KATEŘINY II. ze 14. listopadu 1795 vyhloubena PRVNÍ ŠACHTA NA DONBASU.“

Kolem dokola je samá tráva a pasou se tu kozy.

Každý vypravěč, se kterým mluvím, je nespolehlivý.

Každá historická postava, která se objeví na mé cestě, je nespolehlivá.

Všechno je simulakrum.

Symbolické postavy sovětské historie jsou jako země, z níž bylo vytěženo veškeré uhlí, všechna energie symbolického významu byla spálena a teď místo ní zůstalo jen prázdno. Popel. Stoupneš­-li si na tuto zemi, propadneš se do bezedné nicoty.

Grigorij Kapustin, objevitel doněckého uhlí, se narodil v rodině nevolníka ve vsi Danilovskoje v Kostromském újezdu.

Podle sovětské tradice mu připisují zásluhu za objevení zásob uhlí na Donbasu ve dvacátých letech 18. století.

Byl tu ale doopravdy?

Muzeum historie rozvoje uhelného průmyslu Lysyčanského uhelného revíru. Ozvěna dvou oblíbených citátů doléhá i sem: „Sláva tobě, lide hornický“ a Leninovo „Uhlí je chléb průmyslu“.

Pokaždé mě udiví a překvapí zvláštní něha a láska, kterými se vyznačuje drsný hornický svět.

Vitrína s nástroji, které se používaly na šachtě:

Lopata na uhlí

Sbíječka

Krumpáč

Kladivo (perlík)

Hornická sekerka

Pak následuje další znamení, že čas se zastavil. Vitrína s přilbami, v nichž horníci pracovali.

V této přilbě pracoval horník šachty G. G. Kapustina S. K. Sobkov od ledna 1955 do srpna 1995.

Co se změnilo za těch čtyřicet let pro svět?

Co se změnilo pro horníka?

Můj průvodce mi vysvětluje postup likvidace podniků a diví se mým naivním otázkám. Nakonec mi řekne: „Finance a politika jsou neoddělitelné. Ty bys radši měl psát o historii, žurnalisto.“

Přemýšlím o devadesátých letech na Donbasu: přelom epoch, chaos přerozdělování a entropie rozkrádání. Příslib nového ekonomického systému střídá krize, která dosáhne až na samé dno šachty.

V oboru těžby a zpracování uhlí na Ukrajině roku 1991 pracovalo 961 tisíc osob.

Pak se dívám na čísla z celého světa.

Roku 1991 zemřelo skoro deset tisíc čínských horníků.

O roce 1992 se říká, že byl pro Ameriku strašlivý. Zemřelo tehdy 52 horníků.

Rok 1992 byl strašlivý i na Ukrajině.

9. června 1992 – výbuch na šachtě Sucho­dolska­-Schidna v Luhanské oblasti. 63 mrtvých. V dalších letech tu dojde ještě k dalším čtyřem smrtelným haváriím. Pět tragédií si celkově vyžádá životy 111 lidí.

21. srpna 1992 – výbuch na šachtě Skočynského v Doněcku, dva horníci a patnáct záchranářů. Šachta Skočynského byla v době svého otevření v polovině sedmdesátých let nejhlubší na světě, měla 1200–1300 metrů.

První oběti – šest horníků – přišly v červenci 1979. Po jedenácti měsících následovala druhá havárie – jedenáct obětí. Po roce 1992 došlo k šesti dalším haváriím, které si vyžádaly životy sta lidí.

25. října 1992 – výbuch na šachtě Novodzeržynska v Dzeržynsku, čtyři horníci. V roce 2009 zemře dalších šest horníků a 5. července 2012 šachtu přejmenují – stane se z ní šachta svaté Matrony Moskevské.

6. listopadu 1992 – výbuch na šachtě Kindrativka v Horlivce, devět horníků.

A 1. listopadu 1992 došlo k sérii výbuchů na Ševjakovově šachtě v Kemerovské oblasti v Rusku. Zemřelo dvacet pět horníků.

Na povrch vynesli pouhá dvě těla. Těla třiadvaceti zemřelých horníků stále zůstávají v šachtě.

V roce 1996 tam otevřeli memoriální komplex. Stojí přesně nad místem, kde pod závaly zůstala těla zemřelých. Jedním z prvků komplexu je obří důlní vozík s nápisem „Vy jste nedodali – my dodáme. Horníci Kuzbasu“.

 

Země se mstí

Historická a památeční publikace Cena černého zlata – Kniha paměti vyšla v Lysyčansku v roce 2001.

„Lysyčanský geologicko­-průmyslový uhelný revír je severní částí Donbasu o rozloze 350 km², s městy Kreminna, Pryvillja, Novodružesk a Lysyčansk. Délka oblasti je 35 km, šířka 10 km (…) Od začátku průmyslové těžby v Lysyčanském revíru pracovalo více než 300 drobných i hlubokých šachet.“

Jména horníků, kteří zemřeli na šachtách státního podniku Lysyčanskvuhillja od roku 1944 do roku 2000.

Převážně se dochovalo jejich příjmení, jméno, jméno po otci, datum narození, název šachty a profese. Rok smrti.

Občas ale po člověku zůstane jen tolik:

Ješin

Šachta Kremennaja

Na posledních stránkách knihy jsou tři černobílé fotografie: lysyčanský památník Grigorije Kapustina, pamětní deska na místě první šachty a odznak Hornické slávy prvního stupně sovětského vzoru: černobílá rubínová hvězda a za ní dvě zkřížená kladiva.

uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí uhlí

Šest set třicet čtyři zemřelých horníků za padesát šest let.

Tak alespoň praví archivy.

„Každý vytěžený milion tun uhlí zaplatili svými životy tři horníci. (…) Každé dvacáté jméno na černém seznamu našeho uhelného revíru patří ženě,“ říkají editoři knihy.

Země se krutě mstí. Potřebuje oběti, aby daly vzniknout novým vrstvám budoucího uhlí.

Ostatky, které už brzy spálí příští potomci, aby vytápěli domy, těžili uhlí, rozvíjeli energetiku, metalurgii, chemický a lehký průmysl.

634.

Tolikrát tu stojí slovo „uhlí“.

Za každým z nich je celý jeden život.

Autor je spisovatel.

 

Z ukrajinského originálu Ja zmišaju tvoju krov iz vuhilljam (Smísím tvou krev z uhlím, Naš format, Kyjev 2020) vybral a přeložil Miroslav Tomek.