Uhlí a krev

Lysyčansk, Luhanská oblast

Čím žila nejvýchodnější část Ukrajiny mezi vyhlášením separatistických republik a probíhající ruskou invazí? Z knižní reportáže, psané mezi roky 2016 a 2020, jsme vybrali kapitoly o městě, které je v těchto dnech opět ostřelováno: Lysyčansk na Donbasu dosud hledá svou přináležitost k ukrajinskému státu a zároveň ho neustále dohání vlastní mytologie.

Kontrolní stanoviště. Kontrola dokladů. Několikaminutové čekání. Řidič startuje autobus. Zapne Russkoje radio Ukrajina. Nad řidičem visí dvě samolepky, dvě síly, jež bdí nad naší cestou: logo mistrovství Euro 2012 a znak Sovětského svazu.

Nápis Lysyčansk u vjezdu do města je tak zaprášený a ukoptěný, že se zdá, jako by byl tmavě šedý.

U domu na Leninově 177 je velikánská díra. Jako by někdo ukousl pořádný kus z koláče. Jizvy upomínají na červenec 2014 a osvobození města.

Roku 1753 vydala carevna Alžběta Petrovna dekret o tom, že přistěhovalci z Balkánu se mají usadit na řece Severní Doněc. Ve vsi Verchně skončila cesta Třetí roty. Ano, té, o které psal básník Volodymyr Sosjura. Sám se v Lysyčansku nenarodil, o těchto místech ale napsal stovky stran. Další zákrut historie.

„Odkud se vzal letopočet 1710 jako rok založení Lysyčansku?“

„Odnikud.“

„Jak to myslíte?“

„Na radnici chtěli v roce 2010 oslavit tři sta let města. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě