Před dvěma týdny - sloupky psané na vodu

Na Zelený čtvrtek jsem na příměstském nádraží vlezl – tak jako každý den – do pantografu a – tak jako každý den – jel do práce, která se – jako každý den – zelenala ve městě. V pěti šesti minutách, které uplynuly mezi trhnutím vlaku na mém nádražíčku a příjezdem do první městské čtvrti, odporné kocandy, co ohlašovala ještě hnusnější střed metropole, jsem z okna viděl svahy se slabými vykotlanými duby, do nichž ptáci vykutali tolik děr, že vypadaly jako fagoty. Malí ptáci, myslím, že především sýkorky a brhlíci, kolem otvorů poletovali, točili se a frnkali sem a tam a sem tam v nich mizeli a vynořovali se. Já dobře vím, že začátek mojí každodenní cesty vlakem je pokaždé krásný a také krátký, a tak jsem byl opravdu pozorný, a dneska pozorný tak, že jsem si na svazích povšiml nejenom sýkorek a brhlíků, ale i právě vylíhlých kovových chrobáků, jejichž tlusté mžitky se proplétaly s ptačími polety. Ti modří chrobáci létají? pomyslel jsem si a obě …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě