Kanonickým textem psaným ve vězení byla po dlouhá staletí Útěcha z filosofie, nejznámější spis „posledního Římana“ Boëthia. Díky jeho dílu stále znovu zjišťujeme, že i ve výkonu trestu lze pomáhat lidem. Zejména těm, kteří se domnívají, že dosud běhají po svobodě. V těžkém vzduchu cely na tyto bytosti nelze nepomyslet.
Anicius Manlius Severinus Boëthius zemřel na přelom epoch, jako jiní umírají na zhoubnou nemoc, kterou se do poslední chvíle snaží ignorovat. Životy předních Římanů v jeho době, tedy na začátku 6. století, stále ještě balancovaly na plotě mezi starým a novým režimem, mezi starověkem a středověkem. Náš hrdina po letech služby na různých státních i dvorských postech z tohoto plotu spadl. Znelíbil se ostrogótskému králi Theodorichovi, faktickému vládci Itálie, roku 523 byl zatčen a uvězněn. I vyděšení senátoři, z jejichž řad pocházel, od něj v tu chvíli dali ruce pryč. V provinční Pavii, kde očekával smrt, pak napsal jedno ze stěžejních děl evropské literatury, Útěchu z filosofie (De consolatione philosophiae, standardní český překlad Václava Bahníka vyšel roku 1982 ve výboru Poslední Říman pod titulem Filozofie utěšitelkou), a pak byl buď veřejně popraven, nebo jej v jeho přikázaném bydlišti navštívili vrahové, v tom se různá vyprávění legendistů i historiků liší. Možná ho …
