Vězení nefiguruje v literatuře pouze jako prostor represe, vzdoru či martyrství, ale také jako místo usebrání či inspirace. Osudy sira Thomase Maloryho, markýze de Sade či Jeana Geneta jsou příkladem toho, jak pobyt v káznici proměnil zločince v tvůrce, jejichž imaginace překonávala hranice morálky a práva.
K vězeňské literatuře nepatří jen osobní hagiografie disidentů, bojovníků za demokracii a vězňů svědomí. Ve vězení psali knihy i lidé, jejichž jednání by neobstálo ani před soudobými zákony – zlodějíčci, násilníci, zločinci. Snad i proto, že jejich věznění nemělo primárně politický důvod, náleží texty těchto autorů často k beletrii a mohou existovat i bez přívlastku „vězeňská literatura“. Na rozdíl od politické vězeňské literatury pro tyto texty samo vězení nepředstavuje podstatné téma; nepřicházejí se zřetelným členěním dobra a zla – dobová společenská témata se v nich objevují v extrémní poloze a vypravěčovy úvahy o morálce jsou převraceny na hlavu chováním samotných postav.
Všechny následující autory spojuje to, že ve vězení napsali své debuty. Jako by je „venku“ příliš zaměstnávalo zajišťování vlastní existence nebo provozování kriminální činnosti, což bylo leckdy jedno a totéž. Vězení pro ně představovalo místo tvůrčí svobody a pobyt v něm jakousi zločineckou spisovatelskou stáž. Je-li pro spisovatele i čtenáře důležitý vlastní pokoj, vězeňská cela mohla být pro tyto autory i požehnáním.
Staré chlípné časy
Sir Thomas Malory byl jedním ze šlechticů, kteří během války růží využívali politický nepořádek ve svůj prospěch. Kradl, vydíral, znásilňoval, obvinili ho z pokusu o vraždu; podle potřeby spolupracoval s Yorky i Lancastery. Vězněn byl několikrát a několikrát utekl, v roce 1468 pak skončil v londýnské věznici Newgate, protože chystal puč na krále Eduarda IV. Coby rytíř dostal pokoj s pěkným výhledem, kam mu mohli nosit i knihy, a tak se místo pokusů o útěk pustil do psaní prvního a nejdůležitějšího zpracování artušovské látky v angličtině, jemuž vydavatel William Caxton dal příznačně apokalyptický název Artušova smrt (1485, česky 1960). O dva roky později Malory zemřel.
V literatuře panuje shoda na tom, že Artušovu smrt nevnímali doboví čtenáři pouze jako legendu, ale do značné míry i jako zobrazení jejich současnosti. Často se objevují zmínky o tom, že Malory zachycuje dobové ideály rytířství, ctnosti, lásky a spravedlnosti. Vypravěč do svých příběhů skutečně vložil stížnosti na aktuální stav morálky a zejména na erozi věrnosti ve vztazích muže a ženy a v loajalitě k lennímu pánu. V některých chvílích jako by se však moralizující fráze stávaly ornamentální rytinou na probodené zbroji. To je případ třetí kapitoly dvacáté knihy, kdy Agravain a Mordred s družinou dvanácti rytířů vezmou kvůli Artušově naivitě a důvěřivosti věci do vlastních rukou a přistihnou Lancelota a Ginevru přímo v posteli nebo při jiném skotačení (to ale vypravěč nechce moc rozpitvávat). Zrádce a chlípník Lancelot, jehož chtějí rytíři předat spravedlnosti krále Artuše, nejprve nahý a vyzbrojen pouze vírou v Krista vláká do komnaty rytíře Colgrevance, zabije ho a sebere mu zbroj. Poté vyletí ze dveří, pobije zbylých třináct mužů, vrátí se za svou křesťanskou královnou, vymění si s ní prsten a zmizí. To by snad bylo přijatelné v rámci kodexů dvorské lásky. Jinak ale vyznívá scéna se zrádcem, který pobíhá po královnině komnatě s holým zadkem a odvolává se přitom na Ježíše jako vykutálená provokace všech dobrých křesťanů.
Přes hráz
Markýz de Sade strávil větší část života nejprve ve vězení za skutečné sexuální skandály a zločiny a později kvůli svému pobuřujícímu psaní v blázincích, kde ostatní chráněnce obsazoval do svých divadelních her. Své nejznámější dílo 120 dnů Sodomy (1785, česky 1992) napsal na dvanáctimetrovou roli papíru v Bastile, kam byl přemístěn v roce 1784 ze žaláře ve Vincennes. Tamtéž vznikl také text Nehody ctnosti (1787, česky 1990), cudnější verze novely Justina čili Prokletí ctnosti (1791, česky 1932).
Roland Barthes označil markýze de Sade ve své knize Sade, Fourier, Loyola (1971, česky 2006) za pikareskního spisovatele, jednoho z mála ve francouzské literatuře. Snažil se tak poukázat na nerealističnost jeho příběhů a interpretovat repetitivní sexuální scény jako vyčerpávající práci znaků. Sadovy texty bychom však mohli číst i jako inovativní variantu bildungsromanu – jeho ironickou přestavbu. Protagonistky novel Justina čili Prokletí ctnosti a Julietta čili Slasti neřesti (1797, česky 1930) od začátku až do konce trvají na svém a podle toho také dopadnou. Dle Sadova vyprávění se ohleduplnost vždy vymstí a vypočítavost vyplatí. Kdo se povyšuje, bude povýšen, kdo se ponižuje, bude ponížen. A přesto jeho dílo vyznívá jako prostředník – vykloubený, artritický – vztyčený směrem ke všem morálním a společenským nárokům. Ty jsou sice nahrazeny pravidly ještě mnohem horšími, jak ale naznačovala anglická spisovatelka Angela Carterová, v jednom případě dochází k zajímavému posunu. Doslova přes hráz. U Sada představuje totiž hranici transgrese právě perineum. Libertin přitom bude vždy upřednostňovat takové místo penetrace, kde nedochází k početí. Se ženami se tak u Sada sice zachází zrůdně, ale jsou osvobozeny od imperativu reprodukce.
Rozkošnická dovádivost
Spisovatel, zloděj a tulák Jean Genet se ve svém debutovém románu Notre-Dame-des-Fleurs (Panna Maria Květná, 1944) ženám vyhýbá. Text psal v pařížské věznici Fresnes, kam se dostal za krádež knih, tužkou na hnědý papír, z něhož vězni vyráběli pytlíky. Dozorce ovšem rukopis našel, zabavil ho a spálil. Genet si poté opatřil sešity a napsal text znovu – prý zpaměti, slovo od slova, jak sdělil časopisu Playboy v roce 1964. Autorova první kniha přiměla pařížské intelektuály v čele Jeanem Cocteauem, aby se za autora přimluvili u prezidenta. Jinak by Genet s největší pravděpodobností za recidivu ve vězení strávil zbytek života.
Jean-Paul Sartre mluví v eseji Saint Genet, comédien et martyr (Svatý Genet, komediant a mučedník, 1952) o Genetově románu jako o díle znuděného, leč vášnivého masturbátora, jako o kabinetu fetišů. A v jistém smyslu se skutečně jedná o drezúru postav, která si nezadá s tím, jak onanista zneužívá předměty své fantazie. Vypravěč rozněcuje svou představivost podobiznami překrásných, mužných zlodějů či vrahů jdoucích na smrt, které vystřihuje z novin, nasliněnými žmolky chleba lepí na zadní stranu vězeňského řádu pověšeného na zdi a v noci se s nimi miluje. Především ale rozvíjí příběh Louise Culafroye, mladého pařížského transvestitního prostituta přezdívaného Divine. Jeho gender je fluidní a kolísá mezi mužským a ženským rodem podle rozmaru vypravěče. I další postavy mají tu maskulinnější, tu femininnější atributy podle toho, v čí přítomnosti se zrovna nacházejí a jaké postavení zaujímají.
V trojici zmíněných vězeňských debutů hraje důležitou roli morálka a její rozvracení. Na rozdíl od politické autobiografické vězeňské literatury ovšem uvedení autoři neměli dojem, že jsou v právu. Čtenáře nepoučují, ale provokují: svět rytířů opustila věrnost, sex se stal náročnou prací rozkoše s účelem v sobě samé, gender i rodová zájmena byly rozkolísány. Bylo by ovšem rigidní přistupovat k těmto textům jen teoreticky a číst je jako dekonstrukci toho či onoho řádu. Jejich nejlepší vlastnost totiž spočívá v rozkošnické dovádivosti. Číst je v ústraní poskytuje snad ještě větší potěšení než Genetova druhá nejoblíbenější vězeňská kratochvíle – v zaoblené dlani si přinášet k nosu vlastní větry. O samotě ve svém pokoji se ale můžete věnovat obojímu. Zaplaťpámbu za to.
Autor je komparatista.