Větry v zaoblené dlani

Vězení jako tvůrčí pobyt pro zločince

Vězení nefiguruje v literatuře pouze jako prostor represe, vzdoru či martyrství, ale také jako místo usebrání či inspirace. Osudy sira Thomase Maloryho, markýze de Sade či Jeana Geneta jsou příkladem toho, jak pobyt v káznici proměnil zločince v tvůrce, jejichž imaginace překonávala hranice morálky a práva.

K vězeňské literatuře nepatří jen osobní ha­giografie disidentů, bojovníků za demokracii a vězňů svědomí. Ve vězení psali knihy i lidé, jejichž jednání by neobstálo ani před soudobými zákony – zlodějíčci, násilníci, zločinci. Snad i proto, že jejich věznění nemělo primárně politický důvod, náleží texty těchto autorů často k beletrii a mohou existovat i bez přívlastku „vězeňská literatura“. Na rozdíl od politické vězeňské literatury pro tyto texty samo vězení nepředstavuje podstatné téma; nepřicházejí se zřetelným členěním dobra a zla – dobová společenská témata se v nich objevují v extrémní poloze a vypravěčovy úvahy o morálce jsou převraceny na hlavu chováním samotných postav.

Všechny následující autory spojuje to, že ve vězení napsali své debuty. Jako by je „venku“ příliš zaměstnávalo zajišťování vlastní existence nebo provozování kriminální činnosti, což bylo leckdy jedno a totéž. Vězení pro ně představovalo místo tvůrčí svobody a …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě