Když v roce 1912 spisovatel Karel May odjížděl z jáchymovských lázní, kde se léčil z celkové zchátralosti, napsal do návštěvní knihy: „Viděl jsem duši světa oživlou v kameni, kéž by i ta moje žila stejně.“ V textech muklů, kteří prošli uranovými doly, však Jáchymov připomíná spíše peklo.
Krušné hory se nacházejí v geografickém středu Evropy a Jáchymov, dříve Joachimsthal, tvoří jejich střed – nikoli sice zeměpisný, ale střed existenciální. Je to vertikála fyzická i duchovní, vtahující do sebe sféry shora i zdola. Z Krušnohoří se po druhé světové válce stala země nikoho a bylo snadné se tu obohatit nebo zažít dobrodružství. Ani později, když se z nejbližšího okolí Jáchymova stala ostře střežená zóna, nepřicházeli řádní občané zrovna ve velkém. Část nových obyvatel přilákala vidina výdělků, ale většinu nově příchozích tvořili muklové. „Přes deset tisíc mužů tudy prošlo před ním. Když za dva a půl roku od vítězství dělnické třídy tolik jenom touto kloakou z mnoha, kolik za další dva roky?“ ptá se Karel Pecka v Motácích nezvěstnému (1990, v samizdatu 1978, v exilu 1980). A právě na tomto neradostném místě můžeme sledovat několikeré prolomení sfér, právě tudy prochází hned několik – poněkud paradoxních – vertikál.
Nejstarší jáchymovská vertikála vede do dolů na stříbro (a později uran). Jak se dozvídáme ze spisu Bermannus aneb Rozmluva o hornictví (1530, česky 1957), jehož autorem je německý učenec a jáchymovský lékař a lékárník Georgius Agricola, každý důl znamenal naději: „Musíme doufat za všech okolností, poněvadž někdy není mimo naději v našich jámách nic (…) Tak přečasto jedině jen naděje vede též i horníka k nejhlubším zemským útrobám.“ Tato naděje žene lidi k otvírání dalších dolů s názvy, které mají přinést šťastný osud. Tak důl Konstantin nese jméno, které značí „vytrvalý“. Jeho žíla však byla nestálá, což renesanční intelektuál Agricola komentuje slovy: „Jako kdybyste opravdu neměli naději.“ Později tento důl, nejstarší v celé oblasti, dostane jméno Svornost.
Tam dole
V kontextu uranových lágrů padesátých let neznamenal sestup do podzemí nutně to nejhorší peklo, naopak, důl mohl představovat místo, kde se mukl stává na chvíli člověkem. Někteří vězni dokonce doufali, že se dostanou spíš do pracovního tábora než do klasické věznice – už proto, že z lágru mohli vycházet za prací a bavit se s ostatními vězni, jak se dozvídáme například z knihy Jana Bartoše Zadrátované slunce. Příběh mukla A023254 (1998). A nejen to – v dobách nedostatku znamenala práce v lágru možnost se najíst nebo také si nechat poslat peníze. Později, když pominula nejhorší nouze a život zůstal zachován, zbyla trocha času i na psaní. „Mirek zavedl Vaška do opuštěné suché chodby, kde se již delší dobu nepracovalo. Posvítil na výdřevu, sáhl do jednoho místa a vytáhl odtud malý balíček. Když rozbalil voskovaný papír od střeliva, objevil se notes a tužka. Trochu se bavím básničkami, řekl omluvně. Něco si poznamenám, můžeš si zatím zdřímnout nebo ubalit dramo,“ čteme ve vzpomínkách Oldřicha Klobase Jak se chodí v laně (1996).
Pomyslný vzestup po vertikále, spojený s pobytem v podzemí, se ovšem omezuje jen na kratičké okamžiky, protože brzy přijde konec směny a je načase vrátit se zpátky do tábora. A výstup zpátky na povrch je naopak cestou do pekla. Na Svornosti se tomu říkalo „mathausenské schody“, na Nikolaji zase svazovali celou směnu muklů ocelovým lanem tak natěsno, že „by se tam nevešla ani dlaň“.
Ledové peklo
Krušnohorské lágry se stavěly vysoko v horách, aby po vzoru sovětských gulagů umístěných v polárních oblastech trest zostřovaly klimatické podmínky. „Z Krušných hor zadul poryv studeného větru s přeháňkou drobného vlhkého sněhu a syrový drsný vzduch zledovatěl,“ čteme u Pecky, když popisuje tábor Bratrství. „Temné nebe kleslo nízko nad prostor pochmurného lágru. Znatelně se přišeřilo. Obraz tábora náhle nabyl nepřátelské a zlověstné podoby (…) koncentráku. Oči bezděčně těkaly po střechách baráků a odhadovaly, pod kterou z nich by se mohly ukrývat kremační pece.“ Teprve lágry vysoko v horách dělaly z Jáchymova to pravé peklo. Zatímco na šachtě mohlo riskování vyvolat záblesk života a svobody, v lágru vedlo spíše do korekce, kde se už tak omezený prostor ještě zúžil.
Jádro tohoto náhorního pekla tkvělo v tom, že samo o sobě představovalo absolutní bod, zatímco všechno ostatní se stalo od něho odvislým, nejistým a pofiderním. Kvůli bezpečnostnímu osvětlení tábora nebylo v noci vidět ani hvězdy, ani světla některého z níže položených měst a z okolní krajiny zbyla jen klubka ostnatého drátu a vypískovaný pás ostřelované zóny. Jako by nestačilo, že okolní krajinu lidé zdevastovali už v době stříbrné horečky, když káceli stromy na výdřevu dolů nebo palivo do milířů určených na výrobu dřevěného uhlí.
Nový Jeruzalém
Pro jistou část socialistické společnosti ovšem mohly jáchymovské lágry znamenat skutečnou cestu vzhůru, do výšin obecného blaha komunismu. Jáchymovské vertikály tak měly více vrcholů – byť vzájemně se vylučujících. A připomeňme ještě jeden možný vrchol. Když se totiž v Jáchymově objevilo stříbro a přicházeli sem lidé z různých oblastí, vyznačovalo se město a vůbec celé okolí značnou národnostní a náboženskou pestrostí. Existuje legenda, že na konci svého života navštívil Jáchymov a Boží Dar sám Martin Luther. I když tato pověst patrně není pravdivá, napovídá nám, že vertikála jáchymovského Krušnohoří nemíří jen dolů pod zem, jak by se na první pohled mohlo znát. Stříbro ve zdejších dolech se sice nacházelo hluboko pod zemí, ale význam duchovního společenství povznášel oblast „Údolí svatého Jáchyma“ vzhůru, až k nebesům. Luteráni dokonce předpokládali, že právě zde bude jednou stát Nový Jeruzalém. A tak má Jáchymov vertikálu úplnou: peklo lágrů, očistec dolů i příslib ráje po skonání věků.
Autorka je komparatistka.