Humanismus nestačí?

Brněnské HaDivadlo na začátku prosince uvedlo v Praze nový „spiel“ Humanismus 2022. Režisér Ivan Buraj v programu prozrazuje, že byl nucen přehodnotit své rozhodnutí inscenovat autobiografickou prózu Zoo (1923) ruského formalisty Viktora Šklovského. Plánovaná sezona se proměnila „ve světle ruské agrese vůči Ukrajině“ a ruská díla musí počkat. „Neříkám, že je máme přestat číst, nebo jak zní ve hře Humanismus 2022, začít ‚pálit ruské knihy‘, ale uvést něco na divadle v současné situa­ci je gesto jiné kvality, má to pro mě vždy charakter přiznání se k něčemu. A pak mně začala připadat všechna tato dilemata jako velmi podstatná, došlo mi, že ta komplikovaná a strastiplná cesta k námětu letošní sezony je tím námětem.“ Z pátrání po titulu pro příští období se tedy vyvinula inscenace, kterou spolu s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem sepsal filmový scenárista Bohdan Karásek.

Za jaké hodnoty bojujeme?

V srpnu 2022 spolu bývalí spolužáci divadelní akademie jedou na dovolenou do Itálie. Ubytují se samozřejmě prostřednictvím proklínaného Airbnb. V Evropě probíhá válka a v Benátkách bienále. V realistické scéně Antonína Šilara, jež je replikou dovolenkového bytu, zvolna ubíhá nudný čas, který měl být vyhrazen odpočinku. Ve vzduchu se ale vznáší přízračné dusno, válka z myslí ani sociál­ních sítí nikdy docela nezmizí.

Muž a manželský pár, zjevně přátelé, si ukazují fotky v mobilu a rýpnou si do československého výstavního pavilonu. Jako divačka si nejsem jistá, jestli je mírně nakyslý pocit z dialogů metahumorem autorů, nebo zda mají postavy ztvárňovat typologii současné české společnosti. Zazní všechna aktuální klíčová slova: současné umění, výrobní prostředky, rozevírání nůžek, nutné předstírání, přivlastňování si společenského statusu vzhledem a také zamyšlení nad konfliktem mezi tím, jací jsme a jak bychom chtěli, aby nás druzí viděli. Žvanění se dotkne snad každého „palčivého“ tématu poslední doby, včetně platů v kultuře, inflace a zdražování, načež si protagonisté společně zahulí na balkoně s výhledem.

Jenže jeden z divadelníků, pravděpodobně režisér, by rád v příští sezoně pracoval s texty ruského nobelisty Josifa Brodského, který sám v Benátkách pobýval. Otevírá se otázka, jak se na divadle vypořádat s „ruským kontextem“, a následuje smršť dialogů, které působí jako výroky „boomerů“ v různých komentářových sekcích sociálních sítí. Jeden z mužů je politicky víc nalevo, druhý víc napravo, žena mlčí a přála by si hlavně klid. Mužské postavy na to, zda inspirativní kultura může být toxická, nebo zda dílo lze svázat s životem umělce, odpovídají protikladně. Tak dlouho probírají vztah umění a politiky, až jeden z nich dojde k závěru, že mu teď „prostě nejde žrát pelmeně“. Otázky, za jaké hodnoty bojujeme, co to vlastně je Západ a jak obstojí hodnota kultury tváří v tvář ztrátě lidských životů, jeviště každopádně bez problémů unese. A co víc, v rozhovorech se odhalují nevýhody dílčích argumentů i omletost řečových figur. Místy to skoro vypadá, že dospějeme ke katarznímu závěru „o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“.

Touha po uznání

Obrátky nabere více než dvouhodinová inscenace v momentu, kdy do bytu vejdou dvě dívky: režisérova přítelkyně a její partnerka, které spolu s režisérem žijí v polyamorii. Kromě jazyka dnešních mladých („jakože totál“) vnesou do představení i ženskou energii, protože postava manželky se dosud ozvala pouze kvůli ztracené náušnici. Její ticho ale nebylo projevem apatie, spíš nevýslovnosti. Nesnáze hlavy rodiny v manželské krizi se prolínají s obtížemi polyamorického soužití a vše vyvrcholí monologem umělce, který se svěřuje s obavami ze zbytečnosti svého konání a společenského opovržení těmi, kteří takzvaně dělají kulturu. Je společnosti prospěšnější režisér, nebo lékař? A má taková otázka smysl?

Touha dosáhnout uznání nebo alespoň vzájemného respektu se pak vine i všemi dalšími interakcemi mezi postavami: otec od rodiny v rozhovoru s polyamorickým kamarádem dospívá k poznání, že hlásat „navenek“ řád, když máš „uvnitř“ chaos, není zrovna recept na šťastný život; dívka s přítelkyní kritizují postarší muže, kteří je lascivně očumují; manželka má po telefonátu s dětmi ve tváři křečovitý úsměv. Protagonisté se noří do vlastního nitra, aby odhalili vnitřní bestie a uznali, že k člověku patří i to být nesnesitelný a zranitelný.

Otázkou je, zda se komickými hláškami diváctvo baví proto, že jsou na hraně, anebo proto, že s nimi souzní. Celá inscenace je totiž dráždivě dvojznačná a není jisté, jestli je to tím, že takový už je reflektovaný „život“, nebo je to dramaturgickou koncepcí. Více se smějeme výrokům mužů, ale díky ženám zase zazní důležité úvahy o existenci vesmíru, vztahu reality a fikce nebo ohleduplnosti. A stejně jako na konci uklízeč a uklízečka (či jevištní technik a scénografka) dávají byt i jeho obyvatele do „původního“ stavu, aby celý cyklus začal nanovo, i divák odchází takříkajíc katarzně očištěn. Jedno nelze hře upřít: realitu dneška ztvárňuje zatraceně přesvědčivě.

Autorka je filosofka a herečka.