Město, které nikdy nespí

Zvuky Lagosu na albu Emeky Ogboha

Nigerijský umělec Emeka Ogboh na desce 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E zachytil chaotický puls největšího nigerijského města. Kombinací field recordings a elektronických beatů vznikla neotřelá nahrávka, kterou lze vnímat jak z hlediska experimentálních postupů, tak i v kontextu taneční scény.

Lagos je živoucí organismus, který se vymyká západním měřítům normality. Foto Iwanjayz (CC BY‑SA 4.0)

„Lagos je místo, které nikdy neutichá. I ve tři ráno jsou slyšet elektrické generátory, noční mše v kostelích nebo prostě lidi, kteří si užívají života. Když jsem se přestěhoval do Berlína, dlouho jsem měl problémy s usínáním. Město mi připadalo naprosto tiché. Lagos nikdy nespí. Už dlouhou dobu městským zvukům neříkám hluk. Jedná se o kompozici složenou městem.“ Těmito slovy charakterizoval svůj vztah k nigerijské megapoli Emeka Ogboh, který se v uměleckém světě proslavil zejména jako autor zvukových instalací, ačkoli se původně věnoval vizuálnímu umění. K sound artu se dostal až po třicítce, práce se zvukem ho však pohltila natolik, že se nyní soustředí především na ni.

 

Instalace pro více smyslů

Emeka Ogboh se do povědomí umělecké scény zapsal zejména dílem The Way Earthly Things Are Going, které prezentoval na documentě 14 v Athénách roku 2017. Multimediál­ní instalace, pojmenovaná podle fragmentu písně Boba Marleyho So Much Trouble in the World, vy­­užívá kontrastu mezi polyfonní lidovou písní Alismonó kai chaíromai (Jsem šťastný, když zapomenu), ztvárněnou ženským sborem Pleiades, a realtimeovou projekcí burzovních indexů na maticové LED displeje, připomínající prostředí burzovních domů. Píseň pochází z oblasti Epirus na pomezí dnešní Albánie a Řecka, jež byla drtivě zasažena následky globální finanční krize po roce 2008 a patří k nejchudším regionům v Evropské unii.

Ve svých sociálněkritických dílech Ogboh ale nevyužívá jen vizuální a zvukové prvky, útočí i na čich nebo chuť publika. Například v instalacích Stirring the Pot a Ámà: The Gathering Place pracuje s jídlem či nápoji a zkoumá, jakým způsobem naši identitu utváří odlišné vnímání chutí. Vytvořil proto hybridní recepty, v nichž typická jídla francouzské kuchyně nebo německé pivo obohatil specifickými ingrediencemi z Nigérie.

V roce 2020 zase uspořádal plakátovou kampaň Vermisst in Benin, která upozorňovala na pochybný původ bronzových plastik v majetku Etnologického muzea v Drážďanech. Sochy byly odcizeny na konci 19. století britskými kolonizátory a později prodány do Německa. Právě postkoloniální situace afrických zemí, migrace či vztah smyslového vnímání a lidské identity patří k častým tématům Ogbohovy tvorby. Nejvíce ho ale inspiruje Lagos.

 

Mezi sound artem a tancem

Největší město Nigérie představuje unikátní prostředí, a zdaleka nejen zvukové. Lagos je jednou z nejrychleji rostoucích megapolí na světě – podle odhadů z loňského roku širší metropolitní oblast obývá okolo 28 milionů lidí. Jde o aglomeraci s obřími sociálními rozdíly a specifickou atmosférou, v níž se mísí kultury obyvatel pocházejících z různých končin Afriky: setkávají se tu náboženství, jazyky, tradiční způsoby života i nejnovější trendy. Metropole je plná kontrastů – vedle sebe tu stojí luxusní čtvrti a slumy zmítané bídou. Pro oko západního pozorovatele je rytmus města naprosto chaotický, za což mohou především neustále přeplněné ulice, všudypřítomné odpadky, kolabující doprava, ale také časté záplavy (Lagos leží na laguně a je ohrožen zvyšující se hladinou oceánů). Jedná se o živoucí organismus, který se vymyká západním měřítkům normality, avšak to hlavní, co Lagos odlišuje od metropolí globálního Severu, je podle všeho právě zmíněná intenzita zvuků.

Pestré zvukové krajině, jak ji Ogboh zachycuje na svých nahrávkách, dominují lidské hlasy, ale také hluk dopravy s všudypřítomným troubením aut a překřikováním dopravců. Autor ale nabízí mnohem více než jen zvukovou pohlednici z nigerijské metropole. Stejně tak by bylo značně omezující jeho tvorbu vnímat primárně jako sociální komentář či jako konceptuální experiment, protože na rozdíl od tvorby mnoha zvukových umělců je tato hudba poměrně přímočará a silně inspirovaná současnou taneční elektronikou.

Přetvořit koncept zvukové instalace do statického objektu hudebního alba je výzva, s níž se soundartisté obvykle vypořádávají jen těžko, případně se jí záměrně vyhýbají. Ogboh tento problém úspěšně vyřešil již na debutové desce Beyond the Yellow Haze (2018) propojením temných elektronických rytmů s terénními nahrávkami. Výrazný je také jeho příspěvek na více než dvouhodinové kompilaci vydavatelství Syrphe Alternate African Reality (2020), která představila rozmanitou experimentální a elektroakustickou hudbu z celého afrického kontinentu.

 

Hudba autobusového nádraží

Loňské album 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E vydal Emeka Ogboh jako první počin svého nového labelu Danfotronics, jenž se má specializovat na současný africký hudební experiment. Jde o rytmicky komplexní hudbu složenou ze zvuků města, která nezapře silnou inspiraci berlínskou scénou. Chvílemi může znít jako ambient, minimal nebo dub techno, ale klíčovou roli v ní hraje lidský hlas a základ každého tracku tvoří pouliční nahrávky nigerijského pidginu. Obvyklý vztah mezi vokální složkou a elektronickými beaty je tu převrácen: zatímco běžně vokály slouží jako doplněk pevně dané rytmické struktury, Ogboh beaty tvaruje právě kolem lidského hlasu.

Jak naznačují souřadnice v názvu nahrávky, tvůrce zúžil pole svého zájmu na jedno konkrétní místo: okolí autobusové stanice na Ojuelegba Road. Tuto ulici proslavil legendárním albem Confusion (1975) Fela Kuti, který si svými panafrikanistickými názory a silnou kritikou zkorumpované nigerijské vlády v sedmdesátých letech vysloužil pozornost bezpečnostních složek. V roce 1984 byl průkopník žánru afrobeat zatčen a na základě úředního nařízení bylo zlikvidováno jeho studiové vybavení i archiv nahrávek.

Ogboh na Kutiho navazuje nejen specifickou kombinací žánrů, ale také kritickým komentářem ke stavu místa, které se během 20. století proměnilo z rybářské osady v jedno z největších měst na světě. Lagos lze se všemi jeho problémy vnímat jako ztělesnění postkoloniální situace současné Afriky – je ohrožen jak vnějšími vlivy, jako je globální oteplování a stoupání mořské hladiny, tak vnitřními tenzemi, například prudkým nárůstem populace nebo dopady migrace. Tyto trendy podle západních pozorovatelů povedou k velkým problémům. Z katastrofických scénářů budoucnosti afrického kontinentu ovšem mnohdy čiší typická nadřazenost globálního Severu a úvahy o přelidnění mívají inherentně rasistický podtón. Album 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E nabízí odlišnou vizi: ačkoli rozhodně nepřekypuje optimismem, ukazuje Lagos jako místo, kde se životu může dařit lépe než kdekoli jinde.

Autor je hudební publicista.

Emeka Ogboh: 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E. Danfotronics 2022.