Pod názvem Divoké papíry vycházejí tři delší texty uruguayské básnířky Marosy di Giorgio. Autorka nás zavádí do snové krajiny dětství a dospívání, která má leccos společného se světem Alenky v říši divů. Jen je tu vše o něco nebezpečnější, temnější a erotičtější.
Divoké papíry uruguayské básnířky Marosy di Giorgio (1932–2004) vydalo nakladatelství Fra v překladu Petra Zavadila, který tak rozšířil řady hispanoamerických polozapomenutých básníků a básnířek, s jejichž verši se může český čtenář seznámit. Uruguayská literatura je prý literaturou podivínů a i v tak bohaté konkurenci zaujímá Marosa di Giorgio čelní místo (zmínit můžeme Armoníu Somers, Cristinu Perri Rossi či Delmiru Agustini).
Aktuální český překlad zahrnuje tři delší skladby Magnólie (1965), Březnový zajíc (1981), Mystická růže (2003). První otázka, kterou si nad těmito texty čtenář položí, zní: „Proč vlastně hovořit o básních?“ Texty členěné do odstavců a dlouhé několik desítek stran v sobě v prvních dvou oddílech nesou zárodky příběhu. V Mystické růži pak narativní linka jasně vystupuje, a navíc se přidávají četné dialogy. U nás bychom hovořili spíše o básních v próze či o básnické próze, Marosa di Giorgio i hispanoamerický tisk však po léta prohlašují …
