„Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Tak zní první věta preambule zákona č. 181/2007 Sb., jímž byl v roce 2007 zřízen Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Aktuální dění v ústavu působí dojmem, že minulost jsou odsouzeni opakovat především ti, kteří se jí profesionálně zabývají. ÚSTR byl předmětem střetů dlouho předtím, než vznikl, a personální zemětřesení jej provázela celé první roky jeho existence (více se o tom se dočtete v eseji Vítězslava Sommera). Tehdejší spory byly ovšem spjaty s obecnějšími politickými střety, a ačkoli taková politizace sotva může prospívat nějaké badatelské instituci, činila je aspoň pro širší veřejnost poměrně srozumitelnými. A nakonec měly i jistý didaktický a ozdravný rozměr: i díky nim dnes všichni víme, co znamená sousloví „politika paměti“, a zároveň se nenaplnily obavy, že se ústav stane zdrojem kompromitujících materiálů na aktivní politiky a političky jako archivy StB na počátku devadesátých let. Ač se konfliktům mezi novým vedením a zaměstnanci i širší historickou obcí věnuje značná mediální pozornost, není úplně jednoduché se v nich orientovat. Vedení ústavu se jim pokouší vtisknout ideologický a politický rámec – a zašlo v tomto směru tak daleko, že své odpůrce osočuje z podpory ruského velmocenského revizionismu, což je ovšem obvinění nejen věcně pochybné, ale i eticky problematické. Lze ve sporech o ÚSTR najít veřejný zájem? To je otázka, kterou jsme si položili v aktuálním čísle a na niž tematické texty různým způsobem odpovídají.