V posledním, desátém čísle časopisu A2 jsem si přečetl několik textů věnovaných dějinám Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a situaci v této paměťové instituci. Všechny autory spojuje kritika současného vedení. Je jistě věcí redakce, koho osloví a zda má zájem o uchopení tématu z různých perspektiv, nebo se spokojí jen s jednostranným pohledem. Přesto mě to mrzí, neboť jsem kdysi do A2 také napsal několik článků. Ozývám se ovšem kvůli konkrétním pasážím v článku Vítězslava Sommera Pozdní doba ÚSTR, v němž uvedl několik nepravdivých informací týkajících se mého působení v této instituci.
Podle Sommerova prostoduchého výkladu jsme s Pavlem Žáčkem a Petrem Kourou před vznikem ÚSTR „sami sebe vnímali jako nositele jediného správného a společensky potřebného výkladu minulosti, kterým akademické prostředí, údajně ovládané bývalými komunisty, neumožňuje badatelsky pracovat“. Jen pro přesnost dodám, že jsme všichni tři tehdy pracovali řadu let v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, což vyvrací tvrzení Vítězslava Sommera, podle něhož jsme nemohli badatelsky působit a nebyli jsme údajně spojeni s akademickým prostředím. Sommer používá klasickou metodu očerňování názorového protivníka – vloží mu něco do pusy a pak se nad tímto výrokem rozhořčuje.
Sommer uvádí, že jsem měl při zakládání ÚSTR „megalomanské plány“ pro historický výzkum. Téměř všechny velké kolektivní práce encyklopedického typu, které jsem tehdy společně s kolegy navrhl, však byly realizovány, byť některé se zpožděním, které jde ovšem na vrub konkrétním autorům včetně samotného Sommera. Jedná se například o slovník představitelů KSČ, slovník ministrů vnitra a národní bezpečnosti, slovník obětí srpnové okupace. Téměř před dokončením je nyní rozsáhlý slovník popravených z politických důvodů. Společně s Petrem Kourou jsme založili časopis Paměť a dějiny. Navrhl jsem nejen jeho název, ale napsal do něho během prvních let téměř padesát článků.
Sommer dále píše, že z ÚSTR údajně kvůli mně odešla část zaměstnanců převedená z Úřadu dokumentace vyšetřování Policie ČR (byl mezi nimi také Sommer, který zde bez rozpaků bádal v rámci policejního útvaru), neuvádí ale, kteří to byli. Dodávám, že za celé období od února 2007 do prosince 2009 nebyl nikdo z mých podřízených zaměstnanců propuštěn. Z mého oddělení a poté odboru odešli, tuším, čtyři zaměstnanci, které nikdo nevyhazoval a kteří si jednoduše zvolili svobodně jiné pracoviště.
Sommer dále tvrdí, že jsem údajně z ÚSTR „vyštval“ Petra Kouru. Tohle mě mrzí nejvíce – je to sprostá lež. Petr Koura, kterého považuji dodnes za svého blízkého přítele, neodešel z ÚSTR kvůli mně, ale kvůli sporům s tehdejším ředitelem. Petr navíc vůbec nebyl v odboru, který jsem při založení ÚSTR řídil, měl jiného vedoucího. Naopak jsem se ho tehdy při různých příležitostech zastával. Z ÚSTR jsem odešel krátce po něm a z podobných důvodů na konci roku 2009. Do ÚSTR jsem se asi po roce vrátil a pracuji zde od této doby jako řadový zaměstnanec, dnes již přibližně rok na poloviční úvazek. Pokud si Sommer není schopen ověřit základní fakta, měl by raději rezignovat na snahu popisovat dějiny čehokoliv.
Na závěr přidám jednu perličku. V roce 2012 byl Vítězslav Sommer z ÚSTR propuštěn pro nadbytečnost. Důvodem byly jeho slabé publikační výsledky. Byl jsem tehdy jediný, kdo šel za tehdejším náměstkem Eduardem Stehlíkem požádat, aby Sommerovo propuštění zvážil, neboť jsem se obával, že to přinese ústavu pouze další konflikt. Jak se ukazuje, byly moje obavy na místě. Závěrem bych chtěl Sommerovi vzkázat, že osobní nenávist není dobrý rádce při psaní dějin.
Autor je historik a zaměstnanec ÚSTR.