Zatímco si velká část české společnosti v devadesátých letech užívala svobodu, pro romskou komunitu znamenaly polistopadové roky tragédii, která předčila i poválečné a normalizační represe. Mnohé křivdy se nepodařilo napravit dodnes, ale zdá se, že mladší generace Romů se za své romství konečně přestává stydět.
„Zlatý komunisti,“ říkávala bába Jolana, stará Romka ze Smíchova, která byla matkou šesti dětí a pocházela z východního Slovenska. Slovo „bába“ není dehonestační, jde naopak o uctivé označení matky rodu. Během dětství a dospívání zažila válku, schovávání v lesích, ničení romských vesnic a pronásledování Romů. Její otec byl za války v pracovním táboře. Po roce 1945 se stejně jako mnoho jiných Romů ze Slovenska přestěhovala do Čech a prožila zde celý život. Pracovala jako myčka nádobí, a když její manžel zemřel na infarkt – to byly nejmladší dceři dva roky –, přibrala si ještě mytí schodů v činžácích. Svých šest dětí tak dokázala uživit. Po roce 1989, už v důchodu, přišla o dekret na byt, když jí za něj někdo nabídl třicet tisíc korun a ona ho prodala. Samozřejmě netušila, jaký problém se z bydlení stane. Potom až do konce života bydlela střídavě u svých dětí, které také bojovaly se ztrátou bydlení a přežívaly po různých ubytovnách nebo v nevyhovujících …
