S aktivistou a bývalým horníkem Jozefem Mikerem jsme probrali nejen boj proti rasismu, ale i nevraživost mezi Romy samotnými. Došlo i na selhání českého státu v případě romských uprchlíků z Ukrajiny.
Setkal jste se během svého dospívání s něčím, co by šlo označit za romský aktivismus?
Když jsme žili na Slovensku, táta se angažoval ve Svazu Cikánů-Romů. To jsem byl kluk, bylo to na počátku sedmdesátých let a scházeli se u mého strejdy Paja Murgače, který byl předsedou místní pobočky. Pomáhali chudým, kteří si nedokázali pomoct sami. Když jim spadla chatrč, postavili jim domeček. O sobotách a nedělích se nepracovalo na vlastním, ale pomáhalo se chudým Romům.
Šlo tedy o pomoc dovnitř komunity, nikoliv o obranu. K rasovým útokům nedocházelo?
Jako domobrana to nefungovalo. Bydleli jsme na malém městě, v Sobrancích, rvačky samozřejmě byly, ale většinou hospodské a tím to končilo. Někdy padly rasové narážky, nikdy ale nešlo hodně lidí na jednoho. Mladí výrostci prostě vyhledávali rvačky, ať už šlo o bílé, nebo o Romy. Přijeli policajti, strčili je na dva dny za mříže nebo na záchytku, a když jim vychladly hlavy, byli zase kamarádi. Vyrůstali jsme společně …
