Michal Šamko popisuje těžkosti školních let v dobách komunismu, kdy bylo snadné dostat ředitelskou důtku za dlouhé vlasy a za odmítnutí cvičení na spartakiádě hrozilo i mnohem víc. Tím spíš, když byl člověk Rom.
Ve třídě dnes panovala napjatá atmosféra. Čekaly nás dvě důležité písemky, z ruštiny a matematiky. Můžou rozhodnout o známkách na vysvědčení… V posledních dnech začalo být teplo a každého to táhlo ven, jenže místo toho jsme se museli drtit. Což o to, ruština mi potíže nedělá. Taky už si tři roky dopisuju s Oljou Zimovič, holkou z Chabarovsku. Je nás ve třídě víc, co si píšeme s Rusy, ale Olja z nich všech žije v nejvzdálenějším kraji, až na Dálném východě. Město leží na soutoku řek Amuru a Ussuri, jak mně psala Olja, asi necelých třicet kilometrů od hranice s Čínou. Její otec je voják z povolání, nadporučík, a právě na té hranici slouží, máma učí na základce, kam chodí i Olja. Vyměňujeme si malé dárky, jako třeba známky a drobné suvenýry, co se vejdou do obálky. Dokonce mě k nim pozvala, prý by jí udělalo velkou radost, kdybych je někdy navštívil. No jo, ale i kdyby se mi nakrásně chtělo, na takovou cestu by mě naši nepustili a ani bych nesehnal dost peněz.
Takže ruštiny …
