„Alenko, pojďte se mnou na gender, odpočineme si od těch našich chlapů,“ zvala mě na začátku dvoutisících let moje učitelka ruské literatury Miluše Zadražilová na přednášky do Centra genderových studií. Sama v té době na pražské rusistice vedla semináře o ženském psaní, pro které používala spojení „ženský rukopis“. Na jejich základě vydala také dva sborníky studentských prací o ženě v moderní ruské literatuře. Účastnila jsem se toho všeho bez zvláštního nadšení – spíš kvůli Miluši, která měla dar člověka strhnout, než ze zájmu o téma. Proč dělit a posuzovat literaturu podle pohlaví, říkala jsem si tenkrát. Bylo mi něco málo přes dvacet let a byla jsem si jistá, že v mužském světě obstojím, respektive, že svět se vůbec takhle nedělí. Miluši bylo kolem pětašedesáti a věděla o tom své.
Teď, když se ohlížím za těmi dvaceti lety, která uplynula od mých studií, k vlastnímu údivu zjišťuju, že jsem je bezděky vyplnila spoustou žen – překlady jejich …