Žádné méněcenné psaní - slepá v kopřivách

„Alenko, pojďte se mnou na gender, odpočineme si od těch našich chlapů,“ zvala mě na začátku dvoutisících let moje učitelka ruské literatury Miluše Zadražilová na přednášky do Centra genderových studií. Sama v té době na pražské rusistice vedla semináře o ženském psaní, pro které používala spojení „ženský rukopis“. Na jejich základě vydala také dva sborníky studentských prací o ženě v moderní ruské literatuře. Účastnila jsem se toho všeho bez zvláštního nadšení – spíš kvůli Miluši, která měla dar člověka strhnout, než ze zájmu o téma. Proč dělit a posuzovat literaturu podle pohlaví, říkala jsem si tenkrát. Bylo mi něco málo přes dvacet let a byla jsem si jistá, že v mužském světě obstojím, respektive, že svět se vůbec takhle nedělí. Miluši bylo kolem pětašedesáti a věděla o tom své.

Teď, když se ohlížím za těmi dvaceti lety, která uplynula od mých studií, k vlastnímu údivu zjišťuju, že jsem je bezděky vyplnila spoustou žen – překlady jejich …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě