Bible není tragická, říkává se někdy. Možná tragiku jako takovou vůbec vylučuje. Tady je přece za scénou Bůh, který do všeho a do každého vidí a každého tak či onak vede. Již proto prý v biblickém světě nenacházíme temnotu, do které hledí Oidipús nebo Antigoné.
Tenhle pohled nejsnáze obstojí, když si „tragično“ stanovíme abstraktně jako tvar vyprávění, třeba jako cestu z výšin na hrozné dno. Prorocké spisy a evangelia naopak směřují ke spáse pro ty, kteří jsou jí hodni. Na zatracení těch druhých pak není nic tragického. Tak uvažoval třeba kanadský literární teoretik Northrop Frye.
Když se však zaměříme na konkrétní biblické příběhy, tento pohled neobstojí. Bible je naopak tragických, temných osudů plná. Tragicky, z Hospodinova rozmaru tu trpí Jób. V knize Soudců trpí Jiftách nucený silou svého vlastního slova obětovat vlastní dceru. Ježíš v noční zahradě roní krvavý pot a hovoří dost oidipovsky bez ohledu na to, co se stane pak. A úplně nejblíž Oidipovu příběhu, …
