Stereo básníka Bohdana Chlíbce je kolabujícím divadlem, v němž se hraje přes hranici jeviště a hlediště. Sbírka básní v próze překypuje znepokojivými otázkami a její přízračná zběsilost je v důsledku reálnější než sama skutečnost.
Čtyři muži v kabátech, s klobouky vraženými do čela. Usazeni proti sobě za dlouhým stolem tak, že sedí dva a dva co nejdál od sebe, v protilehlých rozích pomyslné úhlopříčky vedené napříč stolem. Atmosféra na jevišti, kde se výjev odehrává, je ponurá. Muži spolu ve dvojicích vymění pár slov, jejichž smysl se dotýká uší, slyšení a myšlení. Ukazuje se, že jeden z nich má uši po stranách hlavy, ale má je taky uprostřed hlavy. Nejméně jeden ze tří zbývajících mužů má uši pouze uprostřed hlavy. Jak se to má s ostatními dvěma, o tom bych nerad spekuloval. Autorský hlas, který před námi scénu předestírá v konkrétních, a přece nejasných detailech, vede náš pohled velmi přesně, ale o tom, co se na jevišti vlastně děje, musí se každý domýšlet sám. Jsme diváky, kteří vidí a slyší jen tolik, kolik toho z místa, kde sedíme, vidět a slyšet je. Nikdo tu nikomu neříká, co si má myslet. Všichni předpokládají, že okolnosti situace jsou zřejmé, a rovnou přecházejí k věci. Výstup, který plyne v trvalé …
