Po uvedení v Cannes, v Karlových Varech a na řadě dalších festivalů vstupuje jeden z nejoceňovanějších loňských debutů také do běžné distribuce. Film skotské režisérky Charlotte Wells vypráví o vztahu otce a dcery a zkoumá sílu vzpomínek i nejasnou hranici mezi blízkostí a odcizením.
Zrnitý obraz, vybledlé barvy a hlasitý zvuk zoomování okamžitě prozrazují, že úvodní záběry snímku Aftersun (2022) byly pořízené starou videokamerou. Skotská režisérka Charlotte Wells tyto záznamy z letní dovolené třicetiletého Caluma a jeho čerstvě jedenáctileté dcery Sophie v poněkud oprýskaném a „použitém“ tureckém resortu nevyužívá jen proto, aby dodala svému jemnému melancholickému debutu dojem autentičnosti. Analogový záznam zároveň funguje jako konzerva schopná archivovat střípky minulosti a v tomto případě jde o záběry, které jsou tím jediným, co Sophii po otci zbylo. S největší pravděpodobností šlo o jejich poslední společně strávené chvilky.
Kým vlastně jsme?
Jako okamžitě zřejmý kontrast přichází druhá scéna, která se na moment vmezeří mezi staré VHS vzpomínky: ostrý obraz ve vysokém rozlišení, jenž se však jen na zlomky vteřiny stroboskopicky vylamuje z okolní tmy. Za zneklidňujícího sonického podkresu, v němž je slyšet mimo jiné dětský …
