Franz Kafka má neprávem zapomenutou povídku Starý list. V duchu popkulturních postupů ji z původního kontextu přesazuji do současnosti v dobré víře, že čtenáře to podnítí i k četbě té původní a mně to nabídne masku pro sebeobnažování a vynášení interních věcí navenek, což ze zoufalství zde hodlám činit. Prostě taková autofikce, jak to teď frčí.
Zdá se, že v budování vzdělanostní společnosti se v naší vlasti mnohé zanedbalo. Doposud jsme se o to nestarali a šli jsme za svou prací; události poslední doby nám však dělají starosti.
Máme na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK doktorské studium – dokonce obou oborů, které máme v názvu. Už po dva roky se nám však na ně nikdo přijatelný nepřihlásil.
Mám pro to pochopení. Když si potenciální doktorand vezme za příklad toho, co jej čeká, třeba mne, uvidí následující: letos mi fakulta, na které učím pětatřicet let, vyplácí na poloviční úvazek tarifní mzdu 18 800 Kč hrubého; kdybych měl úvazek celý, bral bych tedy 37 600 Kč hrubého. Nemám přitom v ruce už žádné trumfy: profesuru mám, léta praxe se nepočítají. Ta suma mi ovlivňuje nejen nynější stav účtu, ale na věčné časy i důchod, dočkám-li se nějakého. Přiznávám, že beru měsíčně ještě dalších 10 000 Kč hrubého, což ale je za práci v grantu, který je od jiného poskytovatele, a tuto práci konám nad rámec té fakultní. Za onu sumu 18 800 Kč učím v tomto školním roce 719 studentů, kteří netoliko sedí v místnosti, ale je také třeba jejich znalosti nějak atestovat, reagovat na jejich mejly, konzultovat a číst jejich práce. Vedu letos pět bakalářských či diplomových prací a deset prací disertačních. Vedu ústavní oddělení komparatistiky, dělám tajemníka oborové rady doktorského studia a podílím se na redigování odborného časopisu, který vydáváme.
Ale nemohu si naříkat; využívám možnosti pracovat i jinde, kde platí o něco lépe. Když se ty práce sečtou, pracuji na 1,5 úvazku, což už mne uživí – akorát v jednašedesáti letech cítím, že už mi na tu část v nadúvazku docházejí síly, má-li být vykonávána naplno, a že snad by mohlo být normální uživit se jako profesor i na normální úvazek. Nemohu si ale naříkat, vidím-li, jak se vede těm, kdo mají jen tu práci na pražské filozofické fakultě.
Abychom to, že jsme blbě placeni, pořád neřešili, vymyslelo nám fakultní vedení celoroční strategickou hru. Je povinná, protože někteří by radši řešili ty platy, a to by nikam nevedlo. Hraje se jako Monopoly, akorát že všichni bychom se ke stolu nevešli, tak namísto desky to běží na softwaru. My vkládáme do hry své publikace a další výkony a rada moudrých je schroustá a za každou nám něco dá. Nesbíráme ulice či koně, ale kartičky říkající, jaký kdo je. Nejlepší je kartička „celosvětově vynikající vědec“. Tu mít je mnohem lepší než třeba kartičku „lokálně podprůměrný vědec“. Některé ta hra pohltila natolik, že ty nejcennější kartičky nosí jako konferenční vizitky. A ti opravdu zanícení si je nesundají, ani když opustí fakultu; cestou v metru je hřeje pocit, že celý vagón nomádů, kteří nemají šanci na fakultě učit, protože naši řeč neznají, ba kdo ví, jestli mají nějakou vlastní, jim tu kartičku závidí. Ale jen nenápadně, takže to není vidět ani slyšet.
Onehdy se stalo, že jeden kolega, kterého ta hra zas tolik nebaví, řekl jednomu z těch nadšených: „Ty vole, jak bys asi byl celosvětově vynikající vědec, když tě platí hůř než pokladní v Lidlu?“ Víckrát už to nesmí opakovat. Dotčený v afektu nejenže roztrhal kartičku, ale od té chvíle se na všech fórech dožaduje průměrného platu učitele na základní škole.
Zrovna tehdy se mi zdálo, že jsem na fakultě zahlédl samotnou rektorku; rektor jinak nikdy nepřijde do těchto vnějších komnat, stále žije jen v nejvnitřnější zahradě. Tentokrát však – alespoň jsem měl ten dojem – hleděla na ty naše platy a říkala cosi o pěti procentech, která by se k nám přesunula od těch bohatých. Na konci snu jsem už jen matně zahlédl reprezentanty oněch bohatých fakult: kroutí bělmem očí a od úst jim jde pěna, avšak nechtějí tím ani nic říct, ani postrašit; dělají to, poněvadž takové jsou jejich způsoby. Co potřebují, to si vezmou.
„Co bude dál?“ ptáme se všichni. „Jak dlouho budeme snášet tohle břímě a tato muka? Záchrana fakulty je svěřena nám; my jsme však nedorostli takovéhoto úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je to nedorozumění; a my na ně zajdeme.“
Nadějí je ale ta naše hra. Až se vše v praxi vyzkouší a vyladí, prodá se licence na ni do Albi. Jejich kreativci vylepší ty názvy našich kartiček, doplní nějaké nestvůry a pěkný název – třeba Dobrodružství na prokleté fakultě. A z těch peněz za licenci si konečně budeme důstojně žít.
Autor je literární vědec a vysokoškolský pedagog.