Když jsem ve sbírce Alžběty Stančákové Čačak četl vehementní verše jako: „Rodiče prospívají. / Lid houstne. / Předci a potomci rabují. // Vepřín dnes hlásí přebytek léků. / Prasata žerou analgetika.“ nebo: „Můj syn se od narození / toužil stát notářem. / Namísto toho zpoza pekla / vytíral svůj zpocený konečník“, měl jsem neodbytný pocit, že jsem se s podobně rozezlenou kadencí, s obrazy apokalyptické krajnosti i některými expresivními obraty takhle pospolu už někde setkal. Pár dní nato jsem hledal, o čem budu psát tenhle text, probíral jsem se starými sbírkami, až jsem narazil na Halasovu Potopu v samostatném vydání z roku 1999. Bylo to tady. Soustředěněji, důsažněji a vynalézavěji, ale se stejnou razancí i úmyslem zasáhnout ty, kteří předstírají, že s bordelem našeho světa nemají nic společného: „Viďte To byste chtěli / sýpku velkých slov / a před ní fůry věnců // Jak rádi byste neviděli / prejt mrtvých téci přes příkop / a bóje utopenců …
Tento článek si přečtou pouze předplatitelé
Předplaťte si Ádvojku
Přihlášení
Kupte si A2 v elektronické podobě
