Evropské sociální kinematografii v posledních letech chybějí silná témata i energie, jakou v minulých dekádách měli „auteuři“ jako Mike Leigh, Ken Loach, Jean-Pierre a Luc Dardennovi či Andrea Arnold. Namísto pronikavých charakterových studií a dějové dynamiky, diktované mezním společenským postavením hrdinů, se do popředí dostaly melancholické rodinné či komunitní mikrosvěty, v nichž se v podivném bezčasí na cosi odevzdaně čeká – na neodvratný vpád modernity do tradičního řádu venkova či nalezení hodnotového souladu a sebeuvědomění. Roste také počet filmů o několika generacích žen z téže rodiny, které zkoumají vlastní feminitu a sexualitu v podmínkách tiše se hroutícího patriarchátu.
Podobně orientované tituly měly výrazné zastoupení už v soutěži letošního Berlinale, v Cannes jejich řady rozšířilo například španělské drama Creatura či portugalský rodinný portrét Légua. Tyto intimní, křehké snímky spojuje unikavost a důraz na hodnotový …
