Skupina složená z výrazných postav českého hudebního undergroundu a nazvaná podle kolínské vily švýcarsko-lucemburského konceptualisty vydala dlouho očekávaný debut. Nahrávka, na níž se mísí řada žánrů a domácích i zahraničních vlivů, se stala událostí místní nezávislé scény.
Divo Institute, společný projekt Kiliána Kešnera, Josefa Konejla, Adama Michlíka a Aleše Procházky, spatřil světlo světa během první vlny pandemie. Od té doby stihli odehrát několik koncertů, nahrát album a údajně se kvůli jeho mixu rozpadnout, dát se zase dohromady a mezitím složit tolik nových skladeb, že by to pravděpodobně vystačilo na další nosič. Deska vydaná během letošního nebývale chladného jara obsahuje osvědčený, časem vyzrálý repertoár, navíc s mnohem přístupnějším zvukem, než by se z živých vystoupení mohlo zdát.
Od výkopu k základům
Kapely se dávají dohromady různými způsoby. Jednou vám třeba kontroverzní umělec Mark Divo zaplatí, abyste u jeho vily v Kolíně vykopali díru. Na pomoc přivoláte dva přátele, kteří se vám zjevili ve snu, a mezi kopáním si krátíte čas zpěvem za doprovodu dvou klacků a kytary bez většiny strun. Přestože vaše produkce vyznívá spíš divadelně než hudebně, v písních cítíte potenciál. Proto záhy do projektu zapojíte čtvrtého hráče, který zvuk obohatí o bendžo, a především o hardware, který jednak nahradí rytmus klacků, jednak obstará progresivní elektronické podkresy.
Ani jeden z členů nové formace přitom není na poli undergroundové hudby nováčkem. Kytarista Michlík alias Domp už delší dobu hraje se šternberskými punkery Kakktus a brněnským Adamovým traumatem. Aleše Procházku alias Johnnyho Násilníka, dnes známého pod rapovým pseudonymem Walkman G, asi není nutné dlouze představovat. Bývalý zpěvák sestav jako Hipsteři či Wasted Whatever je mimo jiné průkopníkem „socka rapu“, který míchal punkové a hiphopové prvky už v dobách, kdy byl Denis Bango alias Fvck_Kvlt známý jen jako frontman The Wilderness. Kilián Kešner – ať už s bendžem nebo elektronikou – působí v projektech Hyenxxx, Lichi Kolha, Pustina nebo Nedory Satori. A konečně je tu mladoboleslavský básník, performer a někdejší hráč na klacky Pepsi Konejl, který příležitostně doplňuje koncerty kapely o vokály, kulisy či kostýmy. Členové skupiny nejenže žijí v různých koutech země, ale v mnoha ohledech se různí také jejich přístupy a východiska. Nejspíš i z toho důvodu se vydali k základům žánrů, které je celoživotně provázejí.
Bolestivé vystřízlivění
Ačkoli je tvorba Divo Institute označována všemožnými názvy, od „tanečního western rocku“ po „punkové techno“, sama skupina zašla při hledání kořenů tak daleko, že svůj debut na Bandcampu charakterizovala lakonicky jako blues. Na první pohled to působí podobně, jako kdybychom místo šimpanz říkali obratlovec. V něčem ale Divo Institute následují kolegy z countrypunkové superskupiny Hippie Chippies, jež svým retrospektivním debutem udělala podobně tlustou čáru za rozjíveným tvůrčím mládím.
Kamenem úrazu se ukázal být mix a mastering. Zatímco skupina očekávala hrubý lo-fi zvuk, na nějž byla zvyklá z koncertů, Michal Šťastný neboli Amák ji přiblížil (jak poznamenal Martin Zikán v podcastu Dva kverulanti) ke kytarovým kapelám z devadesátých let typu Priessnitz nebo Prouza. Vedle toho se členové Divo Institute škádlivě přirovnávají ke Katapultu, na jehož hit Až odkazují ve skladbě Arktida: „Je noc a děti ještě nespí. / Hrají si tam, kde ví, že to nesmí.“
Nezvykle nízkou polohu hlasu zpěvák opustí jen v písni Umělá tráva, když cituje záhoráckého rappera Čavalenkyho: „Chlapci na ulici točí peníze, / protože bez peněz ti život nevyjde.“ Album vůbec překypuje výjevy a chytlavými pokřiky, které se zarývají pod kůži. Ať už se jedná o variace na dětské říkanky v tracku Roastbeef, psychotické obrazy ve Fujaře nebo prosté sdělení „Zapálím celý město / sirkama za dvě koruny“ z Jany, slova o „znásilnění popu“ plného „hnusných věcí, které tě budou otravovat“ se zdají být namístě.
Hudebně i tematicky je deska (prý mimoděk) konceptuální. Začíná raušem, přes málem pentatonické Noty nahoty se dopracovává k hypnotickému Tranzu Karla Brauna a celou „hnusojízdu“ zakončuje kocovinový Dopamin. Emocionálně strhanému posluchači na konci nezbývá než doufat, že ho další projekt Divo Institute povede vstříc příslovečným lepším zítřkům, které si skupina od budoucnosti slibuje. Ať už ale bude míra temnoty jakákoli, už teď je zřejmé, že se máme na co těšit.
Autor je překladatel.
Divo Institute: Divo Institute. Kabinet Records 2023.