Kachovské moře

Nejdřív ze všeho byla cesta vlakem. Loučení na nádraží. Doprovázel nás otec, který s námi k moři nejezdil. Vymluvil se na práci nebo na nějaké jiné povinnosti a zůstal doma, v rozpáleném železobetonovém a asfaltovém Kyjevě, s okrovými pruhy trávníků sežehlými sluncem, vyprahlými jak prérie. Pomohl nám do vlaku a pak nám dlouze mával z nástupiště. Jela s námi teta, mámina sestra se svým synem, o pár let mladším bratrancem Sašou.

Nejdřív byl lehátkový vůz, takzvaný plackartnyj, kde se sedátka a police na noc přeměnily v lůžka. Vůz jako transformer, jako hračka, po které jsme se Sašou tehdy bažili. Pak tu byly průmyslové zóny roztahané podél tratě, zaprášená zeleň u kolejí, špinavé ovocné stromy, meruňky, které ne a ne dozrát, aby pak dozrály doslova přes noc a najednou byly pryč. Kam mizely ty zralé meruňky? Jedno z drobných tajemství mého dětství, záhada, na kterou jsem tehdy nedokázal najít odpověď.

Pak tu byl trvanlivý salám, uzený sýr a okurky nakrájené naší předvídavou a mladou maminkou. Sladká rajčata, která prskala semínka a svou zralou šťávu na naše čistá letní trička. Byla tu teplá voda, už asi z petky, která vždy došla jako první. Pak žízeň. A dusno. Puch drážní dezinfekce. Klapání kol, hučení vlaku, třeštění vyšilujících železničních přejezdů, umolousaná, ulepená nádraží, průvany, koketně a neomaleně zvedající vlakové záclonky s logem Jihozápadní dráhy.

Záporoží se světlými kamennými fasádami osvětlenými ranním sluncem. Zde přestupujeme na parník. Mami, to už jsme tady?

A pak to přišlo. Kachovské moře. A moje první cesta říční tramvají. Na horní palubě, ve stínu, za zvuků racků a rachocení dieselu v podpalubí. Vánek ve vlasech, slunce na vodní hladině a bezděčné úsměvy všech těch lidí mířících na jih.

Kachovské moře je přehradní nádrž na Dněpru, součást Dněperské kaskády. Je pojmenovaná podle obce Kachovka, která teď leží na jejím dně, spolu se svými hřbitovy a zlatými poklady. Jako bájná Atlantida. Jako Záporožská sič, bájemi opředené vojenské opevnění, centrum kozáckého světa. Na levém břehu vyrostla obec Nová Kachovka, která je dnes okupována ruskou armádou. Frontová linie prochází Dněprem a rozděluje nádrž na část naši a část nepřátelskou. Tohle všechno jsem ale tehdy nemohl tušit. Motor vrněl, lidé na horní palubě byli uvolnění, nadmíru přívětiví a příjemně nabuzení v očekávání dobrodružství, obloha s obrovskými bílými oblaky vypadala jako výloha cukrárny a my jsme pluli k moři.

Ještě předtím však bylo město Enerhodar. Zastávka u jakýchsi příbuzných. Přesněji řečeno, u otcova vzdáleného synovce, který nám obstaral umístěnky do rekreačního zařízení. Synovec se jmenoval Borys, jeho příjmení bylo stejné jako dívčí příjmení mé prababičky, což mi tehdy nedávalo smysl. Proč by se nějaký muž měl jmenovat po svém ženském předkovi? Někdo, snad otec, se mi to pokoušel vysvětlit. Moje dětská hlava to nepobírala. Všechny tyhle spletité vztahy velkých ukrajinských rodin, ve kterých jsem se vždycky vesměs ztrácel. Borys měl tři kluky, starší syn byl zrovna na táboře se svou mámou. Ti mladší, ve věku mé sestry, byli jednovaječná dvojčata. I účesy měli stejné: krátké ježky, letní sestřih „normálních kluků“ ze sídliště. V jejich obřím bytě v novém paneláku na fungl novém sídlišti ještě bydlela Borysova tchyně. Strašně chlastá, říkala o svém zeťovi. Před vámi se hlídá, ale jinak strašně pije. Vrací se pozdě a oči má podlité krví. Nabídla nám sklenice plné čisté kohoutkové vody – v Kyjevě nevídaná věc. Voda z kohoutku se pila jen převařená – silně zapáchala chlorem, někdy byla rezavá, ani květiny se s ní nezalévaly, dokud nebyla odstátá. Po rozpadu Sajuzu se na kyjevských sídlištích začala objevovat pítka s artézskou vodou z vrtů. Tvořily se tam fronty lidí s kanystry a bandaskami. Kohoutkovou vodu, natož neupravenou, nikdo nepil.

Předtím jsme se ale plahočili rozpálenými ulicemi mladého města, založeného na dně­perském břehu pro zaměstnance největší atomové elektrárny v Evropě. Viděli jsme ji už z parníku. Šest bělostných kvádrů s rudými čepičkami, stojících na břehu, ke kterému jsme mířili. Komíny, jeřáby a chladicí věže, odrážející se v zrcadle Dněpru, který tu byl tak široký, že by přes něj možná ani nepřeletěl pták. Mamí, a to je Černobyl? Koukali jsme na celou tu nádhernou infrastrukturu, která se k nám blížila, s otevřenými ústy. Neříkej hlouposti, broučku, co tě to napadlo.

Pak jsme se trmáceli prázdnými rozpálenými ulicemi města, které, jak hlásá jeho název, daruje energii. Šli jsme docela dlouho, možná půl hodiny, možná dokonce tři čtvrtě. Koukají tu na nás jako na osmý div světa, prohodila teta naštvaně na adresu vzácných kolemjdoucích. Obě ženy měly v rukou velké tašky se svým a dětským oblečením.

Mamí, já chci pít. Já mám žízeň. Mamí, bolí mě nohy. Mamí, vem mě na ruce. Takhle kňourala moje mladší sestra. Ke konci se k ní přidával i bratranec, který se zavěsil na jedno z uch od tašky a předstíral, že své mámě pomáhá nést těžké zavazadlo. Ve skutečnosti teta vlekla nejen dvě nacpané tašky, ale i bratrance. Ani mně nebylo úplně hej, a to už jsem chodil do školy, a dokonce četl tlusté dospělácké knihy. Městská doprava evidentně nefungovala ani v tak blahobytných destinacích, jakou bylo toto město energetiků. Nebo fungovala špatně. Proč jsme si nevzali taxi? Tetě by to jistě nebylo proti mysli. Ale muselo se šetřit. Taková byla každodenní ideologie devadesátých let. Uřícení, zpocení, vystavení prudkému polednímu slunečnímu žáru jsme šli někam, kde to nikdo z nás neznal. Na místo, jehož adresu měla máma poznamenanou pouze na papírku, založeném ve svém podlouhlém černém zápisníku s vylisovaným telefonním číselníkem na polyvinylchloridové obálce, jenž ji provázel celé mé dětství.

Ve věžáku s výhledem na elektrárnu a přehradní nádrž, velkoryse pojmenovanou Kachovské moře, panoval stín a chládek. Borys, který byl vlastně mým vzdáleným bratrancem, dělal inženýra v atomové elektrárně. Říkal: Tohle není jako Černobyl. Tohle je nejbezpečnější elektrárna na světě. Je stavěna tak, aby vydržela bombardování. Přímý zásah leteckou bombou! A i kdyby sem spadlo letadlo, tak to ta konstrukce vydrží! Jejich byt byl naplněný různými předměty nevtíravého devadesátkového luxusu: videopřehrávač, hudební věž, dokonce měli i klimatizaci. Decentní přepych postsovětských inženýrů.

Pak byla koupačka v kanále. Pojďme, pojedem na kanál, řekl Borys a naložil nás do své nivy, nebo co to měl za auto. Řídící pracovník atomové elektrárny. Kluci dojdou, řekl ještě. A skutečně, když jsme zaparkovali na rušném parkovišti u kanálu, kluci už tam na nás čekali. V módních značkových teplákách a barevných tílkách, v jakých se fotil van Damme. V kanálu je teplá voda. Uvidíte, všichni se tam jezdí koupat, říkal Borys cestou. Zdálo se, že má pravdu, byla tam spousta lidí. Borysi, a je to bezpečné? ptala se máma a znepokojeně si prohlížela bloky jaderné elektrárny, které teď byly hmatatelně blízko. Ale co vás nemá! Je tam mělká voda, žádný proud. A je teplá jako ve vaně. Všichni se tu koupou.

Kluci byli jiného názoru. Jsou tu sumci, říkali. Haha, ryby, to je teda fakt nebezpečný. Obrovští sumci, ty vole. Když tě takovej chytne za nohu, tak se nebudeš takhle debilně smát. Mizí tady zvířata. I lidi, hlavně děti. Ohlédl jsem se na všechny ty polonahé lidi, rozvalené na říčním písku, na vřískající děti, hemžící se všude kolem.

Ale ta voda byla fakt teplá. Vypouštěl se sem terciární okruh z elektrárny. Všechno, co se neodpařilo chladicími věžemi, jejichž kónické siluety dotvářely panorama s elektrárnou. To je, jako byste se koupali v Kyjevě, v Dně­pru, říkal Borys. Později jsem četl, že do toho nemrznoucího kanálu nasadili vzácné teplomilné ryby. To místo bylo dokonce prohlášeno za přírodní památku. Ale během té zimy, kdy ruští okupanti začali provádět v elektrárně své čachry machry, teplota vody v kanálu klesla pod kritickou mez a ryby pomřely.

To je mi teda pěkný moře, rozčilovala se teta. Místo moře jsme skončili v nějakém radioaktivním kanálu. To říkala mé mámě. Borysovi si odporovat netroufla, i když sama do vody nevstoupila. Chvíli jsme postávali na pláži. Pak se zatáhlo. Schylovalo se k bouřce, mohli jsme jet zpět.

Další den jsme si šli s kluky hrát ven. Sestra zůstala doma s maminkou. Dvojčata fascinovalo, že je oslovuju správnými jmény. Dokázal jsem si všimnout drobných rozdílů. Mohli se maskovat, jak chtěli, předstírat, že jsou stejní, ale pro mě nebyli. Mohli si hrát ty svoje hry na záměnu s tím druhým, ale na mě tohle neplatilo.

Nazdar, kluci, koho to sem táhnete?

To je náš – co jsi vlastně zač? Strejda?

V centru kompozice seděl hlouček starších kluků, kteří si zabrali nejlepší místo, pod hřibem u pískoviště. Jeden z nich měl balíček hracích karet s nahatými ženskými. Každou chvíli je odněkud vytáhnul a za všeobecného chechtotu a hulákání je ukazoval ostatním. A zase je schovával, když hrozilo, že sem zamíří někdo dospělý. Všude kolem se hemžila drobotina, malí kluci pobíhali sem a tam, po hřišti a kolem něj. Když je starší potřebovali oslovit, říkali jim „malej“. Holky tu nebyly. Dospělí taky ne. Vznášel se tu stín pána much.

Zdálo se, že dvojčata živelně probíhající sexuální výchova nechávala chladnými. Chlapácky si odplivovali do písku a jeden z kluků pak řekl: Pojďme pryč. Jdeme sehnat salitru. Šli jsme se projít.

Taky jsem si zkusil odplivnout. Slina se mi nalepila na tričko. Zahanbeně jsem si ji utíral, dvojčata předstírala, že to nevidí, byla prostě nad věcí. Jen Saša se mi smál. Ještě že jsme za sebou nechali ten hlouček místňáků, dětí zaměstnanců největší atomové elektrárny v Evropě.

K tomu, abys vyrobil dýmovnici, potřebuješ salitru. To jsou takový barevný pecky, granule. Mají to v kolchoze. U dědy Žory, v Kachovce. Ne v Nový, normálně ve starý. No jo, jezdíme tam v létě. Prostě salitru rozpustíš ve vodě, ale fakt hodně, sypeš to tam, dokud už se další nepřestane rozpouštět. Můžeš to zahřívat, ale bacha, aby to neblaflo. No a pak do toho namočíš papír. Noviny, sešity, cokoliv. Nesmí to bejt karton nebo něco tvrdýho. Pijáky jsou taky dobrý. Nejlepší. Namočený papír necháš vyschnout. Pak to stočíš do ruličky a zapálíš. Hotovo. To budeš čubrnět, jak to čadí! Hele, až to seženeme, ukážeme to strejdovi. Von to ještě neviděl. Ale kde to schrastíme?

V průchodu mezi paneláky jsme našli mumifikovanou mrtvolku brouka nosorožíka. Chceš ho? Na, tady je jich spousta. Počkej, vyzkoušíme, jestli žije. Dvojčata se o brouka chvíli přetahovala, až ho rozdrtila napadrť. Neboj, najdeme ti jinýho. Tady jsou jich všude mraky. Zvedl jsem jeho hlavu. Byla černá a tvrdá a matně se leskla, vypadala jako lebka pravěkého ještěra. Schoval jsem si ji do krabičky od sirek. Ledek, tu záhadnou a žádanou substanci, jsme tenkrát nenašli. Ani dalšího nosorožíka. Už nikdy jsem pak neviděl žádného dalšího příslušníka jeho druhu, ani mrtvého, natož živého. A až mnohem později jsem se dozvěděl, že salitra je zkomolenina z latinského sal nitrum.

Mnohem později mi někdo řekl, že jeden z těch kluků vypadl z okna. Tragická smrt. Ale který z nich to byl? Který to jen byl?

Obec Kachovka stále existuje, s něčím jsem si to spletl. Výrazně si pamatuju záběry z černobílé televize: potápěč prohledává říční dno a z písku loví lidskou lebku. Nemálo obcí padlo za oběť výstavbě Dněperské kaskády. Ale Kachovka mezi nimi nebyla.

Borys se odmítl evakuovat před rychle postupující ruskou armádou, která obsadila Enerhodar už v únoru 2022. Ani později, když to ještě šlo, nevyužil možnosti evakuace s celkem absurdní výmluvou, že prý tam má domov. Postavil si tu nový dům, patrovou vilu, i se zahradou, přece ji neopustí. Možná to tak bylo lepší. Rusové ostřelovali takzvané zelené koridory. Měli rozkaz střílet na civilní auta. Děti doráželi pažbami a pohazovali ve škarpách. Takže kdo ví. Pak se Borys přestal ozývat, neodpovídal svým příbuzným na zprávy. Říkalo se, že zaměstnance elektrárny Rusové nutí k práci násilím a vydíráním, pod pohrůžkou mučení a smrti. Že je přednostně nutí k přijetí ruského občanství. Že unášejí a mučí členy jejich rodin. Že znásilňují jejich ženy a že jim odebírají děti. Ale tohle by se dalo říct o většině lidí na okupovaných územích.

Další ráno jsme konečně vyrazili k vytouženému moři. Dál na jih, do obce Kyrylivka, jsme jeli pazikem, tedy autobusem značky PAZ, což je zkratka pro Pavlovský autobusový závod. Pavlovo je město v Rusku a já ani nevím, proč to vím. Babka s šátkem vezla vědro, měla je postavené mezi nohama a jeho vršek byl ovázaný podobným bílým šátkem jako její hlava. Látkou prosakovala červená šťáva, autobusem se linula vůně jahod. Na tržnici v Kyrylivce za ně jistě utrží víc než ve vnitrozemí. Chlápek v námořnickém nátělníku, rozvalující se na dvojsedačce před námi, měl modré tetování na rameni. Slunce zapadalo za linii obzoru. Polovina disku už byla pod ním, zatímco ta druhá střílela do všech směrů modrými paprsky a probodávala fajfky, které měly představovat racky nad vodní hladinou. Pod obzorem se skvěl nápis vyvedený velkými tiskacími písmeny: SAŠA DEMBEL a poslední dvě číslice nějakého letopočtu, nejspíš roku, kdy byl demobilizován z vojny. Ukázal jsem to sestře a zašeptal jí do ucha: Hele, Saša. Začali jsme se smát bratranci, sedícímu přes uličku. Přišla nám vtipná ta představa, že by tohle mohl být náš Saša. Vůbec nechápal, o co jde, ještě neuměl číst. Chlápek, zřejmě zaslechl své jméno, se otočil a zatvářil se přísně, znenadání ale zamrkal a jeho neoholená se rozplynula v dobrosrdečném úsměvu. Rozpačitě jsem sklopil zrak.

Skvělé, říkala teta, od jaderné elektrárny to máme jen krůček do Kyrylivky, čímž narážela na stejnojmenný kyjevský blázinec. Byl tu ale celkem klid.

Byly tu nazelenalé vlny Azovského moře a písčitá pláž v zátoce, táhnoucí se oběma směry. Slunečná svěží rána, barvící mořskou vodu do růžova, a dlouhé večery, přinášející spolu s větry od pradávných skytských stepí mlhavé představy, sladkobolné přísliby, nejasné a neurčité sny. Byly tu drobné mušle a ulity, zavrtané do písku, noční bouře, které vyvrhovaly na pláž chaluhy a medúzy a splachovaly filtry od cigaret a módních dlouhých doutníčků značky More. Prodejci pražených krevetek korzovali sem a tam pláží. Chitinové zadečky těchhle drobných korýšů pak spolu se slupkami od slunečnicových semínek a dalším odpadem turistického průmyslu zdobily místa po rekreantech. Byla tu vosí hnízda ve škvírách pod střechou chatky, maringotky vybledlé modré barvy, postavené na betonových pylonech.

Později se psalo, že v takových turistických osadách Rusové drželi zajatce, unesené civilisty. Vyprávěl o tom Viktor Maruňak, starosta obce Stara Zburjivka a hrdina filmu Ukrajinští šerifové, jehož v takové chatce mučili. Bitím se z něj pokoušeli dostat přiznání. A pak ho vozili k výslechům do okupovaného Chersonu na FSB, kde do něj pouštěli proud. Říkal, že už byl tak zmlácený, že na něho elektrický proud neudělal žádný dojem.

To všechno se ale stalo později, mnohem později.

Teď tady byly letní prázdniny. Dovádění ve vodě a stavění hradů z písku. Jednou jsme se nechali vyfotit. Což byl dost nejistý podnik. Peníze se platily předem, fotografie pak chodily poštou, vymahatelnost takové transakce se blížila nule. Pískem korzovali fotografové a nabízeli zvěčnění na mořské pláži s živými atrapami: velkým papouškem ara s přistřiženými křídly nebo čipernou opičkou na vodítku, oděnou do orientální vestičky a fezu. Opici fakt nemusíme, řekla teta, vyfoťte nás bez ní. Stal se zázrak a fotky jsme dostali. Dvě ženy a tři děti, mokré od mořské vody, mžourající před letním sluncem. Malčik, obejmi děvočku, řekl fotograf na poslední chvíli a Saša nešikovně vymrštil ruku, aby obejmul svou o hlavu vyšší sestřenici, přičemž pootevřel pusu. Máma má lehce přivřené oči, teta je má zavřené úplně. Já tam stojím jako vojáček, ruce podél těla, lesknu se jak delfín. Moje jediná dětská fotka od moře.

A ještě byly výlety. Věčná žízeň. Březová šťáva v třílitrových sklenicích, kterou ženy opatrně nalévaly do skládacího cestovního plastového kelímku.

Jídlo naše mámy připravovaly samy, většinou z toho, co se koupilo na tržnicích. Vše domácí. Jednou jsme měli šašlik, kavkazský špíz připravovaný na ohni, obložený grilovanou zeleninou. Jeden z nejlepších pokrmů, co jsem kdy jedl. Dostali jsme porci od nějakého osetinského bosse, který se ubytoval v sousední chatce se svou rodinou. Měl nablýskaného žigulíka, kypré chlupaté tělo, dobrosrdečný úsměv, přátelskou ženu a skoro dospělou dceru, která byla moc krásná. Vypadala jako herečka z nějaké jihoamerické telenovely. Marisabelle, volal na ni Saša schovávající se za schodišťovým zábradlím. Marisabelle! Křičel na ni z okna laškovně, aniž by si plně uvědomoval, co dělá. Copak, Sašo? ptala se ho teta. Líbí se ti? Tahle holka je na tebe moc velká, synku. Ani tak si ale nemohl pomoct. Jakmile venku uslyšel její smích, volal na celé kolo to jméno, laškovně, jak to nejspíš slyšel v nějakém filmu, na který se díval spolu s tetou: Marisabelle! A zubil se při tom od ucha k uchu.

Třicet let poté Saša zmizel. V dubnu toho roku, co začala ruská invaze, byl viděn kdesi v Luhanské oblasti před první obrannou linií. Jako příslušník územní obrany s nepatrným výcvikem a nulovými zkušenostmi z bojů tam neměl co dělat a měl být za druhou obrannou linií, jenomže ve válečné vřavě se to asi nějak pomíchalo. Pak se po něm slehla zem.

Na svých posledních fotkách na sobě má ukrajinskou uniformu, v ruce drží kalašnikov a usmívá se do objektivu. Na nohou pravé bílé adidasky s černými pruhy. Nedosažitelný doplněk našeho postsovětského dětství. Pokaž­dé, když se na tu fotku dívám, tak si říkám, panebože, doufám, že vyfasoval aspoň kloudné vojenské boty. Ale nedivil bych se, kdyby ne. Při vší té smůle, kterou měl.

Když začala plnohodnotná válka a na Kyjev dopadly první ruské rakety, Saša neváhal a navzdory doporučením nasedl do auta a odvezl svou ženu a synka do Mukačeva, až k hranicím s EU. Tam je doprovodil na vlak mířící do bezpečného zázemí, které Ukrajina najednou získala a které tolik potřebovala. Sám se šel přihlásit na vojenskou správu, jak to po něm vyžadovaly zákony válečné doby. Jeho modré knížce se tam vysmáli. Řekli mu: Je válka, chlapče. Ukrajina potřebuje každého.

Říkalo se, že místní zakarpatští kluci, synci pohraničníků a pašeráků, měli dost šancí se válce vyhnout. Náborová střediska měla nekonečnou zásobu branců díky mužům, kteří sem přijeli doprovodit své blízké na cestě na západ. Oni sami dál nemohli. A vojenské správy hravě plnily své kvóty. Co na tom, že muži nebyli místní. Ukrajina je jen jedna jediná pro všechny.

Teta byla na Sašu hrdá. Říkala: Můj syn slouží u mukačevské územní obrany.

Pak mi volala máma, že je Saša nezvěstný. Že zmizel v boji. Plakala. Bylo to koncem dubna, a už začátkem května ukrajinská vláda schválila zákon, který vojákům územní obrany umožňoval účastnit se ostrých bojů na frontě.

Teta říkala, že byl šťastný, že se v armádě našel. Prý byl rád, že může bránit svou vlast.

Teta říkala, že neuvěří, dokud neuvidí jeho tělo. Chytá se kdejaké fotky, kterou najde na internetu. Bedlivě sleduje každou výměnu zajatců. Závidí sousedce, která na rozdíl od ní svého syna pohřbila. Říká: Tys měla aspoň ten pohřeb. Ty máš aspoň ten hrob.

Tehdy, v létě dvaadevadesátého roku, jsme na tržnici narazili na stánek s knihami. Za­­ujala mě kniha s indiánem na obálce. Měl kopí a na hlavě číro. Napsal ji Cooper. Jako ten agent. Cooper znamená měď. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Nechceš radši tuhle? Ta je ukrajinsky, řekla mi máma a ukázala na knihu s králíkem na obálce. Přes králíka byl jako na střelnici namalovaný terč. Byla to Daleká cesta za domovem od Richarda Adamse.

Mnohem později jsem se dozvěděl, že obě knihy mají něco společného. Obě vyprávějí o genocidě. A jedna z nich v sobě skrývá naději.