Vrátíte-li se jako absolventka či absolvent humanitního studia na pražských univerzitách do rodného maloměsta, ocitnete se ve zvláštní situaci neporozumění a nesouladu. Postupem času přivyknete specifickým životním podmínkám a stanete se zvláštním živočišným druhem, existujícím mezi dvěma světy a nepatřícím ani do jednoho z nich. Marně se dožadujete kulturních, uměleckých a intelektuálních standardů, které jste si v době studií vybudovali, zoufáte si nad duševním strádáním. Zároveň si vytváříte pouta k místním, poznáváte jejich úhel pohledu, a tak se vám pomalu vzdaluje perspektiva vašich přátel z vysokoškolských let. Všimnete si, že rapidně vzrůstají vaše sympatie k novým známým, když se ukáže, že mají k „vašemu městu“ vazbu, a objevíte v sobě podezření, že všechny problémy mají původ v Praze.
Pokud máte umělecké vzdělání, možná se ocitnete v pozici zaměstnance „regionální galerie“. Zájem o regionální instituce v poslední době roste, jakkoli je nejasné, co všechno tímto souslovím označujeme – při pohledu zblízka zjistíme, že se pod ním skrývají rozmanití aktéři a prostory, které spojuje často jen vzdálenost od centra. Pro kulturní život českých maloměst je důležitá síť městských či krajských galerií, která z většiny vznikla v padesátých či šedesátých letech. A právě v nich se v poslední době často odehrávají souboje mezi velkosvětskými představami o kvalitní kultuře a potřebami místních. Jednoho dne tak možná zjistíte, že vlastně netušíte, pro koho to vlastně děláte. V maloměstských institucích totiž nelze počítat se vstřícným publikem z uměleckého světa, které vaši produkci sice možná zkritizuje na stránkách odborných periodik, můžete se ale spolehnout, že se ukáže na vernisáži. Vaše práce musí promlouvat zejména k laikům – musíte hledat, jak pro ně být užiteční. Po čase se naučíte dívat na výstavy očima umělecky nepoučených, těch, kteří vám bez zaváhání sdělí, že je umění (a obzvláště to současné) nezajímá, že mu nerozumějí… Jak ale připravovat výstavy, které naplní požadavky odbornosti a kvality a zároveň budou přístupné?
Vaším úkolem je v podstatě salto mortale – hledat střední cestu mezi výstavami betlémů či obrazů okolní krajiny, jednoduše rozmístěných ve výstavních prostorách, a progresivní prezentací současného umění, na kterou nechcete rezignovat nejen kvůli závislosti na ministerských dotacích, ale i proto, že za svůj úkol považujete ukazovat maloměstskému publiku produkty vysokých uměleckých škol a dalších kulturních aktivit, které platí ze svých daní. Tradičně se klade důraz na doprovodné programy zaměřené na širokou veřejnost, především na školy. O jejich významu nemůže být pochyb už proto, že o návštěvnosti uměleckých institucí na malých městech si nelze dělat iluze a návštěvy početných školních tříd alespoň částečně ospravedlňují existenci galerií. Důraz na doprovodné programy ale nesmí zastiňovat samotné výstavy, jejich obsah, způsob instalace či průvodní texty.
Práci navíc komplikuje časté nepochopení zřizovatele – svá stanoviska musíte donekonečna vysvětlovat místní politické reprezentaci, která s kulturou povětšinou nemá žádné zkušenosti a pro niž jsou přednější osobní vazby či nevraživosti. Nelehké je také pracovat s nesmírně různorodým publikem tvořeným školními skupinami, místními umělci a umělkyněmi rozličných typů či seniory hledajícími různé způsoby trávení volného času. Výše zmíněná dualita vkusů je tak vlastně nepřehlednou změtí perspektiv. V důsledku je nemožné k návštěvnictvu přistupovat jako k jednotné skupině. Naopak si ke každému musíte hledat cestu a postupně poznávat jejich očekávání i reakce, které jsou zpravidla mimo vaši představivost.
Na závěr ale musím pateticky zdůraznit, že je především nutné změnit vlastní pohled – vzdát se nípání v detailech a přijmout, že smyslem naší činnosti není hledání formálně a obsahově dokonalé výpovědi, ale vytváření prostoru pro setkávání, pro sdílení a společné prožívání, pro budování lokální identity. Když přijdete z velkoměsta pracovat do maloměstské výstavní instituce, zjistíte, že nemůžete čekat na odborné uznání „velkého světa“. Musíte nacházet radost v kontaktu s lidmi, kteří často vnímají kulturu úplně odlišně. Právě proto je ale setkávání s nimi obohacující.
Autorka pracuje v maloměstské výstavní instituci.