Živé provedení Písní z Gurre, monumentální pozdně romantické kompozice Arnolda Schönberga, je událostí už proto, že vyžaduje souhru stovek hráčů a sboristů. Uvedení ve Státní opeře však potvrdilo, že tato skladba není jen monstrózní, ale také křehká. A opět se ukázalo, jak moc Praze chybí moderní koncertní sál.
Atonální a dodekafonické kompozice Arnolda Schönberga nejsou pro každého. Jiné je to s jeho Písněmi z Gurre, onou „okouzlující krásou na samém pomezí kýče“, jak je nazval Florian Illies v románu 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013). Tato monumentální – či megalomanská? – kantáta dodnes vyvolává bouřlivé ovace, ačkoli sám skladatel se k ní po světové premiéře v roce 1913 obrátil zády, stejně jako k okázalé opulentnosti jejího stylu. Stálé oblibě se těší i Schönbergova symfonická báseň Pelléas a Mélisanda; handicapovanou směs kudrlin pětice nástrojů a exaltovaného hlasu Měsíční Pierot zařadila do svého stálého programu houslistka Patricia Kopačinská; a Zjasněná noc, která posluchače uvede do tklivého rozjímání, zazní v únoru 2024 v podání členů FOK. Písně z Gurre takové štěstí na uvádění nemají. A není divu – k jejich provedení je zapotřebí 150 hráčů a 250 sboristů.
Dozvuky slávy
Státní opera uvedla Písně z Gurre v rámci projektu …
