Vetřelci a čumilové

Kniha novinářky a prozaičky Adély Knapové Zbabělé zápisky z ukrajinské války klame už obálkou. Název navozuje očekávání reportážního svědectví, úvodní citace ohromí motivem ukořistěného tanku a také fotografie tváře v helmě, na níž pod vrstvou izolepy vidíme nápis „press“, budí dojem, že nám autorčiny „zápisky“ zprostředkují dění přímo z bitevního pole. Snadno tak přehlédneme žánrové označení „próza“. V anotaci se pak dočteme, že nás čeká „divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné literatury a intimního deníku, z níž mrazí.“ Ale i tato nabubřelá, na prodejnost mířící charakteristika se s povahou textu míjí.

Válečná road movie

Zbabělé zápisky rámuje autorčina reportérská cesta na Ukrajinu, kam se vydává záhy poté, co Rusko zahájilo invazi. Text tedy vychází s více než ročním odstupem a autorčino i čtenářské vědomí uplynulého času (včetně obětí, odhalení válečných zločinů, ale i otupělosti vůči pokračující agresi) hrají při návratu k událostem z přelomu února a března roku 2022 zásadní roli. Dlouholetá redaktorka Reflexu už vydala několik prozaických textů a na kompozici knihy je to znát. Charakter vyprávění má totiž nejblíž k road movie či fantastickému cestopisu, přičemž fantastičností se nemyslí smyšlenost či přehnaná imaginativnost, ale spíše neuvěřitelnost spatřených výjevů, o nichž se v úžasu vypráví.

Jako řada klasických literárních cestopisů začíná i Knapové próza plánováním cesty – nákupem potravin, výměnou peněz, vyřizováním cestovního pojištění, hledáním spolucestujících. Ale už v této fázi cestovatelské standardy nefungují. Pro pojišťovny přestala Ukrajina existovat, nelze odhadnout cestovní náklady ani počítat se zaplacenými noclehy a místo s redakčními fotografy, kteří se bojí do rizikového území, reportérka vyjíždí se dvěma trans ženami: s „modelkou, co byla před dvěma lety chlap“, momentálně je „exhibicionistka sociálních sítí, která se nonstop natáčí při pronášení mouder“ a vypadá jako Lara Croft, a s její známou, která pro změnu připomíná Pamelu Anderson a umí fotit svatby. Právě nesourodost trojice cestovatelek, z níž se posléze stane dvojice (Pamelu nepustí celníci přes hranice, protože má cestovní doklady vystavené na svou dřívější, již neexistující identitu a podobu), poskytne autorce mnoho materiálu o oné „divoké jízdě“ a umožní jí vytěžit zkušenost povídkářky, která umí konstruovat dialogy.

Konfrontace pragmatické pražské intelektuálky Adély, pro niž vrchol civilizace představuje kavárna, kde se podává veganská snídaně, s brněnskou influencerkou se slabostí pro střelné zbraně, kvalitní sex a sušené maso má potenciál výtečné grotesky – nebýt ovšem reálií, v nichž se odehrává. Přesto se vypravěčka určité groteskní směšnosti nevzdá. I ve vyhrocené situaci se Pamela shání po pilníčku na nehty a obě trans holky spolu neustále štěbetají a pijí latéčka, zatímco Adéla myslí na své ukrajinské přátele a redakční uzávěrky.

Ochranný balast

Neustálé zdůrazňování Lařiných dlouhých nohou, výstavního poprsí a dalších fyzických kvalit, jež upoutávají pozornost každého, s kým se na cestě potkají, ale působí především otravně. Stejně jako Adélino neustálé ofrňování se nad neveganským jídlem – myslet během pohybu mezi checkpointy, kryty či všudypřítomnými uprchlíky při pohledu na sklenici kravského mléka na utrpení zvířat vyznívá přinejmenším trapně. Čtenáři válečných reportáží přece očekávají přímý přenos z epicentra událostí – nejraději by, konstatuje vypravěčka, kdyby reportér seděl přímo na hlavici střely. Jinde zase reportérka poučuje čtenáře o známé věci, že dobrou reportáž dělají detaily a reportérova schopnost pozorování: „Dívat se a hlavně vidět, cítit to všecko, nechat do sebe zažrat, ochutnat to, sáhnout si, skoro podlehnout, tak trochu se stát tím jiným/jimi.“ Musíme ale vědět, v jakých legínách či tílkách reportérky cestují, a evidovat každé vyčurání a každou konzervu, která Adéle zvedá žaludek?

Všechny tyto nadbytečné informace, které mají s intimitou pramálo společného, působí především jako slovní balast. Nikoli ve smyslu jakési řemeslné exhibice či rutiny, na niž by jistě „ostřílená“ novinářka měla nárok, ale jako výraz hledání pevného bodu, o nějž by se mohl opřít jazyk čelící neuchopitelné skutečnosti. „Jediné, s čím lze počítat,“ píše autorka, „je, že nic není, jak člověk čeká a doufá. Lidé přestali dávat sliby a časové údaje nejsou ani orientační: slibuje se jen, že se nevzdáme!“ Vypravěčská observace se tedy sebestředně, ale logicky obrací ke každodennosti, s níž si vyprávění umí poradit – k tomu, jak se vyspat či najíst, kudy projet nebo k analýze vlastního strachu a k neustálým pochybnostem o roli novináře či válečného reportéra.

„Vetřelci a čumilové nikdy nejsou v podobných situacích skuteční, nemají právo na existenci, natož na pozornost – o ně tu nejde, přestože bez nich by to nešlo,“ rozčiluje se vypravěčka, vědoma si paradoxu, že nemá­-li být utrpení zbytečné a neviděné, musí se sdílet. Ačkoli je povzbuzována neustále vyjadřovaným vděkem Ukrajinců za to, že podává svědectví, nechce se jí psát o ničem, a současně by chtěla napsat o všem, ale není schopná si vybrat, protože „každé neštěstí by mělo být jedinečné a řádně oplakané a uznané a odtruchlené, ale není; jakmile je mrtvých a zničených životů příliš, ztrácí se individualita, najednou je tu anonymizovaná masa utrpení, hrozná a hrozivá a mocná, ale přece jen masa“. Knapová si tak klade podobné otázky jako Susan Sontagová ve slavném eseji S bolestí druhých před očima (2003, česky 2011). Jak – a zda vůbec – může reprezentace, jíž se válečné fotografie i reportáže nutně stávají, zprostředkovat utrpení druhých?

Hrůza, co není vidět

Do vyprávění Adély Knapové vstupují děsivé obrazy, vůči nimž se ale v důsledku permanentního válečného zpravodajství čtenáři stávají rezistentními: omrzlé děti uprchlíků, matky, které viděly sežehnutá těla svých dětí, loučení rodin, které nevědí, zda se ještě někdy setkají, trosky domovů, z nichž prosvítají loga řetězců, v nichž nakupujeme i my. Podobně jako se v řeckých tragédiích násilí nikdy neodehrává před zraky diváků, ale zprostředkovaně v monologu různých „zpravodajů“, i reportáže Knapové jako by se se zásadními událostmi těsně míjely – do Žytomyru či Bílé Cerkve reportérka přijíždí těsně po bombardování, vylidněnou Oděsu zastihne v očekávání ruského útoku, cestu do Kyjeva vzdává. Silná literarizace dělá ze zdánlivě publicistického textu zvláštní odyseu po místech provizorní existence, která vypovídají o válce, aniž ji zobrazí přímo – vidíme záchytné tábory a ubytovny pro uprchlíky, domácnosti domobranců, hotelové kryty.

Ve zmíněném eseji Sontagová dochází k to­­mu, že si „nedokážeme představit, jak děsivá, jak příšerná je válka a jak rychle se stává čímsi zcela běžným. Nechápeme, neumíme si to představit.“ Titulní zbabělost je ve skutečnosti statečným přiznáním této nechápavosti i profesionální bezradnosti. Tam, kde selhává publicistická výřečnost a nezaujatost i cit pro detail, funguje mnohem lépe deníková těkavost a zkratka, jež umožňuje oplakat i utrpení bezejmenných – třeba Itala, který si vzal dovolenou, aby přijel zachraňovat zvířata z opuštěných útulků, a s nímž vypravěčka v jednu chvíli popíjí kafe, ale „za dva týdny bude mrtvý“. Stejně jako řada vypravěččiných přátel a jejich přátel.