Nová próza Josefa Pánka se odehrává na konci devadesátých let ve výzkumném ústavu v norském Bergenu, kam přijel nesnesitelný hlavní hrdina, úporně odmítající všechna pravidla. Autor jeho prostřednictvím vytváří hrdinu naší doby, kterého obklopuje aura ega, žvanění a prázdnoty.
Třetí prozaická kniha Josefa Pánka s názvem Jsem jejich bůh patří k textům, na které se dlouho těšíte a které zpočátku nenaplní vaše očekávání. V populární kultuře je to běžné – například řada posluchačů by pořád chtěla Boba Dylana před rokem 1967. Taková nesplněná očekávání mohou být příznakem toho, že se umělec či spisovatel snaží stále hledat nové výrazové prostředky. Pro Pánka se ovšem zdá být vedlejší, jestli hledá nový tvar, nebo sám sebe. Ve výsledku to ale neusnadňuje recepci textu ani předem příznivě nakloněným čtenářům.
Devadesátkoví hajzlíci
Většina recenzentů poslední Pánkovy knihy si stěžuje, že to celé nikam nevede, že by bylo dobré výrazně škrtat a že jde jen o dalšího pošuka, co se vrtá sám v sobě – jako by jich v české literatuře nebylo dost. A že Magnesií Literou oceněná kniha Láska v době globálních klimatických změn z roku 2017 byla možná autorovou výjimkou. Jako by těm, co nad Pánkem naříkají, nedocházelo, že opakovat …
