Americký producent Skrillex patří už přes dekádu k nejvýraznějším postavám elektronické taneční hudby. Tvůrce stejně opovrhovaný jako obdivovaný vydal letos s jednodenním odstupem svou druhou a třetí desku. Ukazuje na nich, jak blízké si mohou být dvě zdánlivě neslučitelné polohy klubové produkce.
Přiznání, že poslouchám Skrillexe, bylo svého času pokládáno za totální faux pax, alespoň v mé klubové bublině. Producent spojovaný se vzestupem „steroidového“ derivátu dubstepu, přezdívaného „brostep“, ze kterého se později vyklubal enormně populární zvuk festivalového EDM, se u dřevních fanoušků taneční hudby netěšil zrovna dobré pověsti. Skrillexovi bylo vytýkáno, že si z původního dubstepového soundu, orientovaného na hluboké, až meditativní basové polohy, vypůjčil jen některé konstitutivní elementy – především důraz na bass drop a řezavou basu – a vystavěl na nich svou vlastní, řádně přifouknutou verzi. Ta si nicméně brzy našla své věrné publikum, včetně festivalových nadšenců plných testosteronu (odtud pejorativně laděný pojem „brostep“), kteří většinou neměli tušení o komunitním duchu dubstepu v jiholondýnských klubech nultých let.
Ostrovní kořeny
Podobný osud ale potkal celou řadu původně undergroundových …
