Psaní o sobě provází tázání po spolehlivosti a poznatelnosti já, které má ambici nebo potřebu podávat svědectví o hrůzách a příkořích, jež nám bez našeho přičinění chystají dějiny a ti druzí. Dílo Édouarda Louise v sobě obsahuje všechna tato tázání, a to v implicitní i explicitní poloze.
Když Serge Doubrovsky v roce 1977 ve svém románu Fils tvrdil, že autobiografie je privilegium vyhrazené mocným tohoto světa psané vybraným stylem, a označil své dílo neologismem autofikce („fikce, kterou jsem se jako spisovatel rozhodl psát o sobě a podle sebe a která v sobě zahrnuje zkušenost analýzy“), reagoval na tehdejší pojetí memoárové literatury. Podle něho se jedná o zpětnou rekonstrukci vlastního života, v níž identitu autora, vypravěče a postavy stvrzuje tzv. autobiografický pakt a současně se vytváří mimetický vztah mezi postavou a jejím životem před textem a v textu. Velmi zjednodušeně řečeno, Doubrovsky si tak uvolňoval ruce pro mnohem svobodnější vztah subjektu a reality. Žánru se dařilo a daří na výbornou – nejméně od počátku 21. století představují různé formy a podoby autofikcí značnou část literární produkce a těší se čtenářskému zájmu. Západní svět zaplavila touha zabývat se každodenností a ordinérností, aniž by vadilo, že je leckdy odpudivá.
…
