Jestliže se náhle ztrácíš v trávě z kamene,
co vypadá líp v mramoru nežli tak, jak je,
anebo vidíš fauna s nymfou klesnout
vzhůru – oba v bronzu šťastnější než ve snu –,
můžeš pustit poutnickou hůl z rukou zemdlelých:
jsi v Impériu, příteli.
Vzduch, plamen, voda, faunové, lvi, najády,
sebrané z přírody a hlavy: do řady
se vše, co vynalezl Bůh a mozky zmožené
pokračováním, staví – změněno v kov či kamenné.
Tohle je konec věcí, to je brána zrcadla
na konci cesty: Jenom dál!
S očima naruby si stoupni v prázdné nice
a sleduj, jak míjejí staletí, mizejíce
za rohem, a to, jak v tříslech mechy bují
a na ramena sedá prach, jímž tělo éry opalují.
Pak někdo ruku urazí, z ramen vzápětí
hlava se skácí s duněním.
Zůstane torzo – suma svalů beze jména.
Za tisíc let si myška v nice zahnízděná,
ta s drápkem ulomeným o granit,
zvečera vyrazí ven, s pískáním
přesmýčí …
