Kresba Veronika Dub
Tři roky od sporů o výzkumy historika Michala Pullmanna klid letních měsíců znovu nabourávají vášnivé debaty kolem totalitního charakteru československé normalizace – minimálně na twitteru. Snad je to tím, že se v létě poněkud vyprázdnil mediální prostor pro diskuse o soudobých tématech, neboť se obyvatelstvo rozjelo na dovolené. A možná hraje roli také expertní náročnost věcí, které nás aktuálně pálí. K daňové reformě nebo změnám v penzijním systému je zkrátka daleko obtížnější vyjádřit se kvalifikovaně.
K totalitarismu se naopak dokáže vyjádřit skoro každý, a ať řekne cokoli, najde dostatek zastánců, ale také protivníků, jimž pak spolu se svými spojenci může vytýkat neodbornost, ideologickou zaujatost či obyčejnou hloupost. Při zběžném prohlédnutí dostupných zdrojů na internetu je přitom zřejmé, že snad vše důležité již k této věci bylo vysloveno.
Přesto je tady spor o totalitarismus znovu. A jsem si jistý, že znovu vyšumí do ztracena, aby se ve vhodnou chvíli vynořil znovu. Proč tomu tak je a proč historická věda nedisponuje dostatečnou autoritou k tomu, aby věc rozhodla? Domnívám se, že důvody – kromě prostého lidského nutkání pohádat se tam, kde nelze prohrát – jsou trojí povahy.
Za prvé je to trvající politická relevance tématu. I když KSČM zmizela ze sněmovny a její úspěšná resuscitace se nyní nejeví příliš pravděpodobná, vztah k normalizaci zůstává živý i nadále. Ne pro každého obyvatele České republiky byla transformace po roce 1989 úspěchem, i ona má – tak jako jakýkoli historický proces – své vítěze a poražené. Kdo bezprostředně vnímá úpadek bývalých průmyslových oblastí, který postihuje postindustriální ekonomiky obecně, a komu jeho kompetence neumožnily výraznější hmotné polepšení, nepřekvapivě vzpomíná na normalizační éru s plnou zaměstnaností a rovnostářskou mzdovou politikou celkem pozitivně. A jestli to byla totalita, nebo ne, se mu zdá celkem nepodstatné.
Dnešní politický režim se legitimizuje mimo jiné právě odmítnutím komunistické minulosti. V bojích o minulost ale jde především o naši přítomnost, a proto oceňování stavu před rokem 1989 bývá nepřímo úměrné ocenění naší přítomnosti. Proto není překvapivé, že ten, kdo je úspěšně ukotven ve stávajícím ekonomicko-politickém systému, je daleko citlivější vůči bezpráví komunistického režimu než člověk, který současnost nezakouší zrovna jako životní úspěch.
Dokud bude odstrašování komunismem fungovat jako ospravedlnění stávajícího ekonomicko-politického systému, spory budou nutně pokračovat. Vymizí teprve ve chvíli, kdy tuto politickou relevanci ztratí. Časový odstup přitom není tak důležitý. Však vzpomeňme, jak vlajka s kalichem nad Pražským hradem, kterou v roce 1925 nechal vztyčit prezident Masaryk, dokázala ještě půl tisíciletí po Husově smrti rozbouřit politické vody dokonce i na mezinárodní scéně. Dnes již husitství svou politickou relevanci do značné míry ztratilo, a tak jsme schopni se o něm bavit bez srovnatelných vášní.
Obdobně je nám už nesrozumitelné, proč naši předkové v 19. a raném 20. století příliš nehověli Marii Terezii a po roce 1918 dokonce příležitostně bourali sochy jejího syna Josefa II. Vždyť to byla taková líbezná a statečná dívka, co s miminkem v náručí uprosí kníraté uherské stavy, aby uchránila otcovské dědictví proti proradné prusko-francouzské invazi. Takhle nám ji znázornil populární film Roberta Dornheima z roku 2017 a nevzbudilo to skoro žádný rozruch. Film se líbil. Už pro nás totiž přestalo být důležité a politicky relevantní, že právě v odporu proti její germanizační a centralizační politice vzniklo národní obrození a s ním i moderní český národ. Lze předpokládat, že obdobně jednou – až to už nebude politicky tak důležité – vyvane i náš zápal ohledně sporů o totalitarismus v normalizaci.
Za druhé nám konsenzus o totalitní minulosti rozbíjejí rozdílné formy paměti střetávající se s poznatky historické vědy. Věc je složitější i proto, že do ní vstupují elementární pravidla lidské slušnosti. Paměť rodin politických vězňů, disidentů nebo třeba i jen těch, kterým bylo kvůli nějaké neopatrnosti znemožněno studovat, je trapné relativizovat. Neznamená to však, že proto eliminujeme paměť lidí, kteří komunistický totalitarismus zakoušeli úplně jinak. A že přinejmenším v nižších i středních vrstvách takových pamětníků nalezneme dostatek, není pochyb. Odhlédneme-li od nedokonalosti lidské mysli, která každé vzpomínání v jisté míře ohýbá, jsou to zkušenosti autentické. A kritická historická věda samozřejmě nedokáže vyhovět protikladným vzpomínkám beze zbytku. Proto se ani ten nejzodpovědnější badatel nedokáže vyhnout obviněním z ideologické manipulace, jakmile se ocitne v konfliktu s autenticky prožitou zkušeností některých jednotlivců a skupin, bez ohledu na to, zda podle něho husákovské Československo bylo totalitní, či nikoli.
Za třetí, problémy způsobují i metodologické možnosti sociálních věd. Základem jejich práce jsou dobře definované pojmy, pomocí nichž poměřujeme realitu a zjišťujeme, nakolik jim odpovídá. Pokud ale s totalitarismem budeme zacházet nikoli jako s neutrálním nástrojem analýzy, ale jako s hodnotovým pojmem, jenž je kontradiktorní vůči pojmu liberální demokracie, nevyhnutelně to povede k morálním diskusím o zlu a dobru. Debata se zacyklí a vrátíme se zpátky k bodu jedna tohoto článku. A po nějaké době si ji znovu zopakujeme.
Autor je historik.