Kresba David Böhm
Kdysi se svět dělil kromě mnoha jiných rozlišení na čtenáře Reflexu a čtenáře Respektu. Byla to sice – jako mnoho jiných tehdejších dělítek – dramatizace rozdílu mezi pravicí a pravým středem, i tak ale měla svůj smysl. Respekt byl zásadový, lidskoprávní, ekologický, zatímco Reflex už předtím, než se za Pavla Šafra stal agresivním pravicovým bulvárem, ukazoval především konzumní krásy nově nabyté svobody (jakkoli v případě Jiřího X. Doležala vzal pod svou střechu i alternativní verzi tohoto konzumu v podobě měkkých drog).
Člověk mohl nesouhlasit s pózou „svědků listopadové revoluce“, plochým antikomunismem i nesnesitelným moralizováním, které bylo pro Respekt charakteristické. A přece musel oceňovat antirasismus, otevřenost kritice konzumního způsobu života a někdy i novinářskou odvahu. Kolikrát jsem ve svém prostředí slyšel: „Chtělo by to mít levicový Respekt.“ A přece byly momenty, kdy jsem si musel vzpomenout na slova Egona Bondyho, který v jedné polemice z osmdesátých let vmetl spoluzakladateli Respektu Ivanu Lamperovi a několika dalším lidem ze stejného prostředí (včetně Alexandra Vondry) zhruba toto: Vyrůstali jste za normalizace a otiskla se do vás, odnesli jste si z Husákova režimu jeho jednorozměrnost a černobílost, jen jste ji otočili. Asi nejživější byla vzpomínka na Bondyho slova v roce 2008, kdy Respekt udělal „kauzu Kundera“. Z výzkumu Adama Hradilka věnovaného tragickému osudu Miroslava Dvořáčka zvýraznil bulvární moment v podobě slavného „udavače“, aniž by se zdržoval pochybnostmi.
Střih. Je červenec 2023, zemřel Milan Kundera. Reflex mu věnoval blok citlivých ohlédnutí autorů jako Karel Steigerwald, Milan Uhde nebo Kryštof Eder. A nebyl vůbec nekritický. Zeptal se na názor i spisovatelky Radky Denemarkové, která odpověděla: „Na knihu o Kunderovi si musíme počkat. Měla by ji napsat inteligentní, vzdělaná, citlivá mladá žena, protože Kunderův svět je světem chladné erotiky, domýšlivých patriarchálních hodnot, které žádný muž odhalit nemůže, protože je sám žije.“ To byl jeden z vůbec nejtvrdších a nejhlubších postřehů, které na Kunderovu adresu zazněly. Reflex se s odchodem Kundery vypořádal důstojně.
Co nám přinesl Respekt? Jan Vitvar v ani ne stránkovém komentáři vztáhl Kunderu k aktuální debatě o statusu umělce. Uznal, že část kritiky současné situace umělců je patrně oprávněná, aby vzápětí odlišil věci podstatné od věcí nepodstatných: podstatné podle něj je, že už víc než třicet let se mohou čeští umělci projevovat svobodně, a předtím nemohli. Tímto rastrem pak prohnal Kunderu. Napsal o něm v podstatě jen to, že tvořil v době nesvobody, a že když mluvil na spisovatelských sjezdech, netematizoval spisovatelskou svobodu, ale jiné věci. Jaké, to už pro Vitvara nebylo zajímavé – podobně jako spisovatelovo dílo. Ze svobody se tu stal jakýsi klacek, sloužící především k mlácení po hlavě. Vitvar tak ukázal, že určité pojetí svobody je především prázdné. Odmítá se bavit o jejích materiálních podmínkách, stejně jako o obsazích, které svoboda či nesvoboda přinese.
Ke kostlivci v redakční skříni Respektu, kauze „udavače Kundery“, se Vitvar nehlásil, připomněl ale jinou českou trapnost: Kunderův životopis z pera Jana Nováka. To nejzajímavější na příběhu mnohasetstránkového žalobního spisu byla myslím jedna věc: kritizovala jej řada lidí různých politických názorů, které spojovalo to, že své věci rozuměli. Literární vědec Petr A. Bílek ukázal, jak moc Novák nerozumí literatuře, teatrolog Vladimír Just, jak moc Novák nechápe divadelní témata, a autor řady životopisů Pavel Kosatík doložil, jak problematická je kniha jako životopis. Výsledkem bylo, že se knihy zastali hned tři lidé, kteří sice ničemu z toho příliš nerozumějí, ale zato mají v českém mediálním prostředí značnou moc: trojice šéfredaktorů Dalibor Balšínek, Erik Tabery a Pavel Šafr. Poslední z nich svůj esej na toto téma nadepsal v roztomile stalinistickém stylu: „Válka o Kunderu ukazuje, kdo kde stojí“.
Lze si klást otázku, proč se vyjadřovali s takovým sebevědomím k tématu, jemuž nerozuměli, proč měli takovou potřebu okřikovat kritiky, za nimiž byla důkladná znalost tématu i formulované argumenty. Zdroj jejich sebevědomí lze nicméně snadno najít v životopisech. Posuďte sami:
Dalibor Balšínek – v roce 1997 založil bulvární časopis Spy, v letech 2000–2008 byl šéfredaktorem časopisu Týden, posléze 2009–2013 Lidových novin a od roku 2014 je šéfredaktorem magazínu Echo24.
Pavel Šafr – v roce 1993 se stal šéfredaktorem Českého deníku, roku 1994 šéfredaktorem Denního Telegrafu, v letech 1997–2000 byl šéfredaktorem Lidových novin, 2000–2006 šéfredaktorem MF Dnes, 2008–2011 šéfredaktorem Reflexu, 2011–2013 šéfredaktorem Blesku, 2013–2014 znovu šéfredaktorem Reflexu a od roku 2015 je šéfredaktorem Svobodného fóra (které se roku 2017 přejmenovalo na Fórum24).
Erik Tabery – od roku 2009 šéfredaktor týdeníku Respekt.
Když to v roce 1999 vypadalo, že se někteří političtí vůdci udrží v politice déle než jednu dekádu, sepsali studentští vůdci výzvu Děkujeme, odejděte. Na média, zdá se, podobně přísný metr neplatí. Lidé v nich mohou sedět na jedné židli nebo být putovními šéfredaktory i patnáct, dvacet nebo více let. Nastal čas, aby to bylo pojmenováno jako sociálně patologický jev. Jako demokraté přece víme, že střídání na pozicích moci je pro jejich fungování klíčové. Česká média jsou mocenskou pozicí a rotace by jim prospěla. Redakcím by pak méně hrozilo tunelové vidění úspěšných mužů staršího středního věku, kteří jsou už zkrátka příliš dlouho zvyklí mluvit shora.
Kundera ve své Nesmrtelnosti líčí moc masmédií při popisu imagologů. Možná je jeho smrt a nesnesitelně zbagatelizovaná debata o jeho životě a odkazu také příležitostí bavit se o této moci. Její základní charakteristiky změníme jen velmi těžko – sociální sítě usnadnily penetraci imagologie do hlubin lidské intimity. I drobná reforma, která by omezila moc některých imagologických šéfredaktorských veličenstev, by ale mohla být prospěšná.
Děkujeme, odejděte, páni přesluhující šéfredaktoři.
Autor je politolog a publicista.