Můj syn trávil kdysi velkou část svého volného času tím, že sledoval na YouTube, jak někdo jiný hraje počítačovou hru. I když jsem si zvykl na to, že zkrátka existují věci, kterým už asi nikdy zcela neporozumím – a nutně to neznamená, že bych je měl zatracovat –, docela mě to tehdy štvalo. Přišlo mi to příliš pasivní, mnohem radši bych byl, kdyby sám pařil. To jsem ještě nevěděl, že jednou si budu čas mezi redigováním a psaním textů krátit sledováním houbařských youtuberů a sám budu čelit nechápavým pohledům a otázkám přátel, kteří mají vcelku oprávněnou starost o mé duševní zdraví. Jedna věc je navyšování hráčských skills hltáním videí nejslavnějších gamerů, ale virtuálně brouzdat po lese s lidmi, kteří prostě jenom sbírají houby? To se zdá už trochu na pováženou. Brzy jsem zjistil, že jsou různé druhy „houtuberů“, a ne všechny jsem si tolik oblíbil. První skupinou jsou „instahoubaři“, mezi něž řadím třeba oblíbenou Šumavskou Houbičku. Mám z nich podobný pocit jako z herců, kteří na divadle přehrávají, a do lesa bych s nimi nejspíš nešel. Další jsem překřtil na „Homolkovy“. To jsou případy, kdy videa sice obhospodařuje jeden člen rodiny, ale více či méně dobrovolnými aktéry se stávají všichni zúčastnění včetně dětí. I když mám děti rád, jejich výskyt v houbařských videích bych zakázal. Skutečné zalíbení jsem našel až v kanále Hríbari ze Záhorá Andreje Macka, který spíše než sbírání hub zachycuje jejich lov. V jeho videích to ale působí, že se houby chtějí nechat ulovit, a každý nový přírůstek jako by Mackovi prozrazoval, kde se schovává další. Už chybí jen to, aby mu houby skákaly samy přímo do košíku. Když přidáme záhorácký dialekt, který mě vždy fascinoval, a protagonistovu bezprostřednost, získáme perspektivu, jakou jiná houbařská videa postrádají. Je to velmi funkční placebo, asi i proto, že v poslední době slýcháme málo tak potěšujících sdělení, jako je Mackovo „Lude, vidíte ho tam, hnedáka, dubáka!“.