Populistická rétorika prezidenta Jaira Bolsonara ustavičným apelováním na nejnižší lidské pudy vyvolala v Brazílii zlo, které se napravuje podobně nesnadno, jako se zalesňují vykácené plochy amazonského deštného lesa. Snad v každé zemi s koloniální minulostí lze rozdmýchat rasistickou minulost, stejně jako se dá v zemi s propastnými sociálními rozdíly rozdmýchat nevraživost mezi krajními společenskými póly a v zemi s patriarchální tradicí zase opovržení ženami, neřkuli nebinárními osobami. Bolsonaro uspěl ve všech zmíněných oblastech: zanechal po sobě zemi zvrásněnou konflikty, které se budou usmiřovat o to hůř, že obranná místa v zákopech zaujali ve snaze postavit se očividnému zlu i jeho oponenti. Současná brazilská literatura a řeči, které se kolem ní vedou, jsou toho zářným důkazem.
Před pěti lety jsem měla tu výsadu, že jsem se jako návštěvnice dostala do Národní školy Florestana Fernandese v São Paulu. Záběr školy, která se zabývá vzděláváním bezzemků či spíše jejich …
