Ingrid Olderocková, zrůda z Chile

Na rohu ulic Coventry a Baden, uprostřed čtvrti Ñuñoa, leží na zemi v kaluži vlastní krve žena, pokouší se zvednout, ale nedaří se jí to; zkouší to znovu a mumlá nesrozumitelné věty. Oči těkají, stromy v ulici se naklánějí a z hlavy se jí jako pavučina vine pramínek krve, obaluje ji, svazuje a je příčinou dalších pádů. V dálce slyší sirénu blížící se sanitky, vše působí jako pod vodní hladinou. Vidí obrysy lidí, přízraky, které ji pronásledují, sama je za zamlženým sklem.

„Ne…, ať neodnášejí ty krabice… ty krabice… schovejte mi ty krabice…“

Sousedům nahání hrůzu pohled na tu dospělou ženu, obtloustlou a tichou; jako sousedka byla bezproblémová, snad trochu vznětlivá. Náhle se jí podaří si kleknout a celá zkrvavená se začne hlasitě modlit. Je půl osmé ráno a důstojnice Ingrid Olderocková klečí a spolu s krví se z ní vytrácí život na rohu ulic v nejklidnější čtvrti hlavního města. Byla středa 15. července roku 1981.

Nikdo z ulice přesně nevěděl, kdo byla tato mlčenlivá, drobná samotářka, důstojnice státních policejních složek Carabineros, která vykouřila dvě krabičky denně a každé ráno chodila na autobusovou zastávku se skloněnou hlavou, ani nepozdravila. Nikdo nevěděl, že byla první ženskou výsadkářkou chilských ozbrojených sil, že patřila do první ženské jednotky v historii Carabineros, a že její životopis naháněl hrůzu, protože pracovala jako mučitelka pro zrůdnou instituci, jakou byla chilská tajná policie DINA, řízená generálem Manuelem Contrerasem.

Ingrid Felicitas Olderocková Bernhardová byla vnučka německých přistěhovalců. Vyrůstala v domácnosti, v níž vládl řád, disciplína a silná vůle. V domácnosti, ve které se opovrhovalo „indiány“ i samotnými Chilany a v níž byla otevřeně uctívána postava Adolfa Hitlera, dokonce natolik, že se její členové prohlásili za nacisty a obdivovatele třetí říše. Disciplinovanost pomohla Ingrid ve vojenské kariéře a díky zuřivému antikomunismu, vštěpovanému jí rodinou, byla vybrána mezi ženy, které mohly vést úkoly vyžadované novým chilským řádem ode dne jeho nastolení 11. září roku 1973.

Policejní sanitka dorazila na místo jen čtvrt hodiny po incidentu. Žena něco nesrozumitelně mumlala sousedce, která patřila k chil­skému letectvu. Něco o jakýchsi krabicích, o informacích a nějakých ztracených deskách, k tomu ještě zmínka o papouškovi. Blouznění umírající – zaručeně. Její dům číslo 349 v ulici Coventry zůstal zavřený; při útoku jí ukradli kabelku, a tudíž neměla klíče, aby si odemkla a dala do pořádku to, co bylo uvnitř, u ní doma. Sžíralo ji to, a tak vzdorovala ošetřovatelům; ti ji odnášeli do sanitky, zatímco prosila, aby ji pustili domů, tam, kde na svou obranu měla pistoli Browning ráže 7,65, ukrytou v nočním stolku spolu se služební zbraní kalibru 38, kterou měla vždy při ruce v kabelce, a s pistolí kalibru 45, schovanou v kuchyňské troubě pro případ útoku kdovíodkud, který by ji zahnal do kouta. Dveře sanitky se zabouchly před vyděšenými pohledy sousedů a vozidlo se rozjelo ulicemi čtvrti Ñuñoa k nedaleké policejní nemocnici.

V jiné části Santiaga mířili Raúl Castro a Carlos Bruit každý jinou ulicí k vytyčenému cíli – do bezpečného ilegálního bytu patřícího Revolučnímu levicovému hnutí Chile (MIR). Potili se, i když podle kalendáře byla zima, rozhlíželi se na všechny strany, šli, jak nejrychleji mohli, a snažili se nepoutat přílišnou pozornost. Chile bylo v těch letech jako minové pole a všichni jeho obyvatelé věděli, že jakákoliv informace neopatrně vyslovená například na autobusové zastávce se může kdykoliv změnit v noční můru, zničené dveře, zničený spánek, zničené životy. Být členem MIR představovalo ještě horší peklo – mnoho miristů, včetně jejich vůdce Miguela Enríqueze, padlo během sedmdesátých let do rukou nepřátel. Jednotka, která atentát spáchala, se nazvala Lumi Videla na počest šestadvacetileté členky MIR, kterou příslušníci DINA v roce 1974 zadrželi a následně ji mlátili, mučili elektrickými šoky, znásilňovali, dusili a nakonec její nahé tělo za úsvitu nechali ležet v zahradě italské ambasády.

Když dorazili na místo, zamkli a nervózně čekali na instrukce. Na stůl vysypali vše, co Olderockové vzali, a začali se tím probírat. V kabelce našli policejní revolver kalibru 38 s označením chilských Carabineros, nějaké papíry a bezcenné předměty. Až když otevřeli kožené desky s obrázkem papouška na přední straně, našli něco, co jim vyrazilo dech. Po detailnějším zkoumání se vyděsili; teď nevěděli, co dál, jestli čekat, nebo utéct, natož komu důvěřovat.

Výcvik Ingrid Olderockové probíhal v Tejas Verdes, kde se u města San Antonio nacházela jakási pokusná laboratoř Manuela Contrerase, z níž jsou záznamy o prvních brutálních činech proti odpůrcům vojenského režimu. Tam si spolu s kolegy vyslechla slavný Contrerasův proslov: „Světci jsou mi tu k ničemu, potřebuju prostitutky, zloděje a vrahy!“

Zpočátku dělala administrativní pracovnici, poté byla „povýšena“ – svěřili jí základnu v ulici Irán číslo 3037, ve čtvrti Macul v Santiagu de Chile, patrový dům s rozlehlou zahradou, který nestál moc daleko od sousedních domů. Přezdívali mu La Discotheque kvůli hlasité muzice, která hrála od rána do večera, aby přehlušila křik těch, které tam uvnitř znásilňovali, mučili elektrickým proudem a mlátili, dokud nezemřeli. Zpěváci jako Julio Iglesias, Roberto Carlos nebo Sandro tvořili oblíbený soundtrack řezníků, kteří spořádaně dodržovali úřední hodiny, nepracovali ani o minutu více, ani o minutu méně, odpíchli si kartu pro státní byrokracii a ta jim na konci měsíce vystavila šeky, hrazené z kapes Chilanů, kteří v té době neplatili pouze jejich mzdu, ale také účet za vodu do sudů, kde zadržené topili, a účet za telefon, ze kterého volali, komu se jim zachtělo, aby dotyčného psychicky zdeptali; ovšem především platili účet za elektřinu, kterou při mučení zaváděli vězňům do očí, dásní, řitního otvoru, vaginy, nebo dokonce, jak bylo při procesech zjištěno, přímo do dělohy některých zadržených těhotných žen, aby byl plod usmrcen a došlo k potratu a následnému krvácení.

Byli to příkladní úředníci, pracovali osm hodin denně a pak se vraceli domů ke svým rodinám, kde se dívali na televizi nebo si hráli s dětmi. Přes noc zůstávala na místě pouze hlídka, jejíž členové si krátili čas tím, že si v celách pokaždé vybrali nějakou nově zadrženou mladou dívku a tu mlátili, chvilku si s ní pohrávali a znásilňovali ji. V Chile je dodnes plno dospělých, kteří nevědí, jak se živili jejich rodiče v éře La Discotheque, domu, který se také nazýval Sexy Páska – v narážce na obvyklý způsob mučení. Muži byli nuceni k sexuálnímu styku s jinými muži, ženy musely týrat spoluvězně a spoluvězeňkyně z cely, všechny znásilňovali různými předměty, řezali je a vztekle mlátili gumovými obušky. Těžko představitelná zvěrstva páchali prostí lidé, kteří znenadání získali moc, připadali si beztrestní a měli vztek a dlouhou chvíli. Olderocková a její kolegové měli vždy po ruce pár lidí na hraní. Lidí namačkaných dny a týdny v miniaturních prostorech bez nároku na jídlo, vodu nebo světlo, natož na důstojné vyprazdňování. Lidí, kteří se ještě dnes, čtyřicet let poté, nemohou přenést přes hrůzu, kterou tehdy, někdy jen v rozmezí několika dnů, zažili. Mužů i žen, kterým navždy zničili životy. Lidských bytostí, jež dennodenně žily v úzkosti a s hrůzou čekaly, kdy na ně ukážou prstem a vezmou je do sklepa, odkud se nikdo nevrátil. Tam se mučilo naposledy, tam se vstřikovaly jedy, které usmrcovaly v nesnesitelné agonii, a potom tě strčili do pytle, přejel jsi celé Santiago v kufru auta, a nakonec tě přidrátovaného ke kolejnici hodili do moře. Další z věcí, které se tam ve sklepě, na tom ďábelském místě, všichni tolik báli…, byl pes.

Právě kvůli těmto zvěrstvům dostali Raúl Castro a Carlos Bruit rozkaz zabít Ingrid Olderockovou. Zprávu jim předal poslíček z jordánské ambasády, syn ženy, která u Olderockové pracovala jako uklízečka. Vedení MIR rozhodlo, že musí být popravena, a zahájilo operaci. Onoho červencového rána kráčeli oba ke Coventry 349, na sobě tlusté kabáty, šály a džíny. Čekali poblíž domu. Viděli, jak se otevírá železná mříž. Vyšla žena, rozhlížela se na všechny strany, byla neklidná. Něco bylo špatně, neměla ochranku, její pohyby byly pomalé, pohledem těkala po ulici, jako by někoho hledala. Vypadala vystrašeně. Muži nezapochybovali a zamířili k ní s pohledy upřenými do země. Když ji minuli, Raúl Castro se pomalu otočil a vytáhl pistoli.

„Tohle je pro tebe,“ řekl jí, zatímco se Olderocková otáčela a cítila, jak jí v boku vystřeluje bolest.

Když se jí kulka zakousla do boku, zavřela oči a padla na chodník. S nataženou rukou k ní Carlos Bruit popošel dva kroky, hlavní pistole hledal její hlavu, aby práci dokončil. Představuji si, o čem asi přemýšlel, zatímco čas plynul jako ve zpomaleném záběru a jeho zbraň hledala správný úhel, aby mučitelce prostřelila lebku. Možná si vzpomněl, že ona a Osvaldo Romo kdysi přivedli jednadvacetiletou Maríu Inés Alvaradovou, zbitou a spoutanou, do domu jejích rodičů, aby je přiměli k doznání; agenti tehdy zůstali v jejich domě dva dny, spali tam, jedli a pili na jejich účet. Možná si vzpomněl i na to, že po nich chtěli peníze, že poté, co si ji znovu odvedli, je léta mučili telefonáty, ve kterých jim sdělovali, že jejich dcera odešla ze země, vdala se a vede klidný život, a dávali jim naději až do posledního telefonátu, v němž jim oznámili, že ji ve skutečnosti zabili už před lety a její tělo hodili do moře v přístavu Puerto Montt. Když Carlos Bruit pečlivě zaměřoval, možná myslel na to, že aby Ingrid Olderocková získala informace, podílela se na mučení dětí ve věku mezi sedmi a devíti lety před zraky jejich rodičů. Nebo si možná vybavil onen strašlivý příběh, který koloval mezi několika přeživšími, na legendu vyprávěnou pouze šeptem a v nejužším kruhu: Ingrid Olderocková, chovatelka psů, prý speciálně vycvičila jednoho obrovského německého ovčáka, aby ve sklepě La Discotheque napadal a znásilňoval ženy. To mučení bylo tak kruté, že o něm někteří dokázali mluvit pouze v soukromí a svěřili se, že takové ponížení nikdy nedokázali překonat; od té doby nejsou schopni navazovat vztahy s opačným pohlavím. Studentka Alejandra Holzapfelová se už nikdy nedokázala přiblížit k žádnému psu navzdory tomu, že studovala veterinární lékařství a toužila se tomuto povolání věnovat.

Tato zvěrstva měl Carlos Bruit před očima a nabil jimi pistoli, kterou přiložil Ingrid Olderockové k hlavě. Zmáčknout spoušť bylo jednoduché. Ruka pocítila zpětný ráz, ženiny vlasy odletěly a betonový chodník na ulici Coventry postříkala krev. Bestie je mrtvá, nebo si to alespoň mysleli ti dva miristé, když později ohromeně zkoumali desky, které jí vzali. Uvnitř bylo šest falešných pasů, jeden z nich zřejmě patřil samotné Olderockové. Ale nejvíc je zneklidnily papíry, některé psané rukou, jiné na stroji, adresované velvyslanectví východního Německa, mezinárodním institucím a organizacím stavějícím se proti Pinochetovu režimu, v nichž stálo, že je ochotná vyměnit krabice s informacemi o DINA a ostatních složkách chilské bezpečnosti za politický azyl. Krabice prý má schované v domě a jsou plné sešitů s pečlivými a detailními záznamy o metodách, zaměstnancích, operacích, organizaci represivních složek a podobně. Oba miristé zbledli. Nepředpokládalo se, že něco takového odhalí, desky se u nich ocitly náhodou a náhoda byla i to, že je jejich vůdci poslali zabít členku represivního aparátu vojenské diktatury právě ve chvíli, kdy se chystala odhalit mimořádně cenné informace opozici. Něco tu bylo strašně špatně.

Ve stejné chvíli se Ingrid Olderocková křikem dožadovala pozornosti lékařů v prázdném pokoji policejní nemocnice. Mělo trvat ještě několik hodin, než přijde ošetřovatel, ověří, jestli je stále naživu a poskytne jí první pomoc. Té ženě bylo jasné, že na svá zranění zemře – ale to se nestalo. Křičela, že ji dal odstranit sám César Mendoza Durán, člen vládní vojenské junty, že je to spiknutí s cílem ji umlčet, ale že má klíčové informace, pro ně nebezpečné.

Bylo Revoluční levicové hnutí Chile natolik infiltrované, že dva mladí revolucionáři posloužili jako nájemní vrazi přímo Pinochetově vládě? Kolem celého případu dodnes zůstává mnoho záhad. Ale toto je verze, za kterou si stála Ingrid Olderocková, žena tak tvrdá, že byla schopná přikázat zadržení a mučení vlastní sestry, aby se nemusela dělit o nepatrné dědictví, které jim rodiče odkázali.

Ingrid Olderocková nakonec v roce 1987 odjela ze země – věčně shrbená, věčně se ohlížející přes rameno, pronásledovaná strachem a přízraky smrti a bolesti, na nichž už jí možná ani nezáleželo. Snad zanechala všechny vzpomínky v Chile, opustila je, když nasedla do letadla a vzdálila se od své rodiny, svých obětí i kaluže krve, která zůstala na rohu ulic Coventry a Baden. Co ale nemohla opustit, byla kulka kalibru 32, která jako krutá metafora paměti navždy zůstala v její hlavě a až do její smrti jí způsobovala migrény a tupou bolest – každodenní připomínku jejího příběhu nelidské zrůdy.

Ze španělského originálu Historia secreta de Chile (Editorial Sudamericana, Buenos Aires 2015) vybrala a přeložila Markéta Cubrová.