S chilským spisovatelem Alejandrem Zambrou, patřícím ke generaci, jež dospívala na sklonku Pinochetovy diktatury, jsme mluvili o zfalšované paměti, o tom, jak se daří literatuře v politicky konzervativní zemi, a také o jeho vztahu k Robertu Bolañovi a Nicanoru Parrovi.
Cítíte se být součástí spisovatelské generace, kterou kritici podle názvu jedné kapitoly vašeho románu Způsoby návratu domů pojmenovali „generace dětí“, nebo ji nazývají přímo „generace dětí diktatury“? Anebo se vám ta nálepka nelíbí?
Tak trochu obojí. Naše generace vyrostla s pocitem, že naše životní zkušenost není nijak zajímavá, a vlastně ani legitimní. Spadli jsme do jakési pasti – sice jsme vyrůstali v diktatuře, ale přitom jsme nebyli jejími oběťmi. Protože oběti jsou ti mrtví, nezvěstní. Diktatura pro nás byla zničující, protože zpochybňovala naše vzpomínky. Připadali jsme si vytěsnění na okraj a z toho vyplývaly naše postoje, například cynismus a melancholie. Když naše generace začala psát, zjistili jsme, že jsme si vzájemně mnohem podobnější, než jsme si mysleli i než jsme chtěli. Nejprve jsme vyprávěli o své zkušenosti prostřednictvím života svých rodičů. Nešlo jen o politické rozčarování nebo nedůvěru k církvi, také jsme vnímali, že …
