Přeložila Anna Štádlerová
Paseka 2022, 208 s.
Werner Heisenberg na Helgolandu blouzní v horečkách a v nevětraném pokoji má nesnesitelný puch, Erwin Schrödinger je ve švýcarském sanatoriu přitahován dvanáctiletou dívkou, Alexander Grothendieck se vzdává matematiky a pološílený se potlouká po francouzském venkově. Benjamín Labatut, Chilan narozený roku 1980 v Rotterdamu, činí z dějin západní vědy 20. století vtahující defilé, aniž by sledoval jasnou narativní linii, a přitom zřejmě dobře ví, co dělá. Na prvních stránkách, kdy scénu ovládají nacističtí pohlaváři a spisovatel Heinrich Böll se v zákopech dožaduje pervitinu, by se mohlo zdát, že Labatut půjde v bolañovských stopách; když se důraz přesune na vymknuté osudy vědců, v lecčem připomene Kehlmannův román Vyměřování světa (2005, česky 2007). Tato bezpochyby atraktivní matérie ve spojení se znepokojivými obrazy skutečné nebo potenciální zkázy umožněné vědeckým pokrokem jistě přispěla k mezinárodnímu úspěchu knihy, přeložené už do dvaceti jazyků. Text ale míří dál, k otázkám možnosti poznání, což potvrdí i závěrečná scéna. „Když se podíváme na realitu zblízka, zjistíme, že vůbec není realistická, ale halucinatorní,“ říká ostatně autor v jednom rozhovoru. Možná, že se některé z popisovaných jevů promítají i do samotného Labatutova textu. Třeba Heisenbergův princip neurčitosti: je Strašlivá závrať fikční, nebo ne? A je to esej, román, nebo shluk povídek? Čím přesněji určíme jednu z konjugovaných veličin, tím víc se nám rozostří ta druhá.