Pro cimrmanovské příběhy je typické, že se odehrávají v kulisách starožitného kýče. Vede parodická citace národních mýtů k jejich přehodnocení a odhalení falešných klišé? Nebo dochází spíše k potvrzení osvědčených stereotypů?
Popularita (a relevance) cimrmanovského mýtu kulminovala v devadesátých letech dvacátého století. Poslední desetiletí se ale z kulturního a společenského diskursu vytrácí, a to navzdory překvapivě vysoké sledovanosti různých záznamů z divadelních představení na YouTube i skutečnosti, že i dnes bývají představení Žižkovského divadla Járy Cimrmana vyprodána. Cimrmanův kult, stejně jako většina úspěšných popkulturních jevů, umně mísí větší množství ingrediencí, bez kterých by se nedostal tam, kde je – nebo spíše byl. Vynechme blondýnky něžné, doktora Turnovského, profesora Fiedlera i vulgárního materialistu Bohlena a ponechme si k vysvětlení toliko Mytologie (1957, česky 2004) Rolanda Barthese. V čem tedy spočívá sémiologický modus vivendi tohoto mystifikačního popkulturního vynálezu několika rozhlasových redaktorů a bývalých kantorů?
Naturalizace obrozeneckých mýtů
Cimrmanovský akt zdánlivě odkrývá způsob, jakým normalizační mytologie využívá mytologii obrozeneckou, …
