„Slečno, nedáte si s náma? Ale něco za něco, víte co.“ – „Prdelka k nakousnutí!“ – „Ukážeš mi nejbližší cestu z Čáry na Hlavas? Dej mi ruku a jdem!“ Jak se cítíte vy, když takovéhle věty čtete? Já nic moc. Jde o popisky k jedné studentské fotografické výstavě. Reálně vyslovené věty jsou doplněné reakcemi těch, které si je musely vyslechnout. A ty už ve mně vyvolávají silnou úzkost: „Mám pocit, že nemůžu nic dělat, jen koukat před sebe, dělat, že tam nejsem, a doufat, že dál se už nic nestane.“ – „Chtělo se mi zvracet.“ – „Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. Nebyl tam nikdo, kdo by mě z nepříjemného sahání na záda a postupného přibližování vysvobodil.“ Autentické výpovědi šestnáctiletých holek, které někdy na prahu dětství a dospělosti prožily to, co asi většina žen. Včetně toho příšerného zážitku, kdy něco hrozně niterně nechcete, ale tělo selže. Chce se vám utéct, ale není kam. A možná to vlastně ani nejde. V takových chvílích ovšem neselhává jenom tělo, nýbrž i společnost. Lidi, kteří stojí okolo a tváří se, že jich se ty oplzlosti netýkají. Navíc když má holka piercing a kérku, tak si určitě bude umět poradit sama, ne? Ne! Tahle fotografická výstava je studentský projekt několika gymnazistek, který asi nikdo jiný než jejich učitelé a spolužáci neuvidí. Ale právě to je na něm důležité. Míra společenské kuráže se nezvyšuje, míra sexuálního obtěžování nesnižuje, ale něco se přece mění. Když jsem dospívala já, nikoho by ani nenapadlo ozvat se a podobné věci řešit třeba na výtvarce. Je to drobnost. Ale dává mi naději, že jednou budeme žít v jiném světě. Bez ohledu na to, jak dopadnou volby.