Poslední měsíce zblízka sleduji zmatek a nejistotu řady svých levicově orientovaných přátel v debatách na téma, koho volit v probíhajících prezidentských volbách. To není v systému, v němž se volba tzv. menšího zla stala doslova občanskou povinností, nic zas tak neobvyklého. Přesto to vypadá, že tak těžké jako dnes to levicový volič od roku 1989 ještě neměl. Nešťastným krokem bylo i zavedení přímé volby, která nutně rozděluje společnost a nese s sebou velkou dávku populismu i demagogie. Pokud už nic jiného, hlasování obou parlamentních komor alespoň motivovalo zastupitele ke konsenzuální politice.
Když občas někde utrousím, že k prvnímu kolu se určitě nechystám a k druhému možná také ne, například i z toho důvodu, že úřad hlavy státu považuji spíše za relikt monarchismu než výhonek republikánství, setkávám se v lepším případě s lítostí, v horším rovnou s opovržením. Není totiž většího hříchu než odmítat možnost demokratické volby, kterou jsme v době čtyřicetileté diktatury tolik postrádali. To se prostě nedělá.
Nejpozději po odstoupení Josefa Středuly nicméně reflektuji dříve nevídanou věc – přibývá těch, kteří najednou zjišťují, že i absence u plebiscitu může být vyjádřením jejich postoje. Prostě proto, že žádnému z nabízených menších zel tentokráte nedokážou přitakat, i když jim jejich odstoupivší (a údajně levicový) kandidát doporučil hodit hlas Danuši Nerudové, která se v superdebatě pochlubila, že celý svůj život volí pravicové strany. Uposlechnutí takového doporučení pro mnohé potenciální Středulovy voliče může znamenat popření vlastního přesvědčení. I tak je v české společnosti stále znát silný sklon k moralizování, které nás nutí vybírat jaksi za každou cenu. „Kdo nevolí, volí zlo,“ slýcháme často a platí to pro všechny s výjimkou těch, kteří ono zlo volí tím, že ho skutečně volí (ti by naopak udělali nejlépe, kdyby zůstali doma). Jedná se o latentní manipulaci, která předpokládá, že je úplně jedno, komu dáte hlas, hlavně když ho nedáte Andreji Babišovi. Volba menšího zla se tak přirozeně doplňuje s mobilizací proti zlu největšímu.
Takovéto mobilizace a široké fronty, které díky nim vznikají, mívají svá opodstatnění. Příkladem může být rok 2002 ve Francii, kdy proti sobě v druhém kole stáli pravicový Jacques Chirac a ultrapravicový Jean-Marie Le Pen. Hrozba, že by země mohla mít fašistického prezidenta, dohnala do volebních místností i mnohé anarchisty, kteří se jindy jakémukoli volebnímu spektáklu vyhýbají obloukem. Annie Ernaux k těmto volbám ve svých pamětech poznamenává: „vezměte si rukavice a ucpěte si nos, volte raději smrad než smrt“. Jen o pár řádků dál ale poukazuje na stinné stránky takového rozhodnutí: „Ve vzduchu se vznášel opar falešného konsenzu (…) A při odchodu z volební místnosti jsme si povzdechli: kam jsme dali rozum?“
V podobných dějinných situacích se vždy argumentuje záchranou demokracie, slýcháme to ostatně i u nás. Poslední roky přitom sledujeme zajímavý obrat, protože po celém světě začínají vyhrávat právě ti, proti nimž se všeobecně mobilizuje. Člověka pak nutně napadá, kde se stala chyba, když přece všechno proběhlo podle nezpochybnitelných demokratických procedur. Okamžitě se pak hledají viníci, osočují se média, jež dávají prostor všem bez rozdílu, ale kamenem úrazu a terčem liberální hysterie se stává především zblblá voličská masa, kterou by bylo třeba vyměnit, kdyby to ovšem šlo nějak demokraticky zařídit. „Oblast politické reprezentace se uzavírá,“ napsal Neviditelný výbor v knize Vzpoura přichází.
Někteří současní myslitelé jsou ve své kritice zastupitelské demokracie velmi radikální. Alain Badiou například volby provokativně nazývá „legitimizací reakční moci“ a „demokratickou fikcí“, Slavoj Žižek, v přiznané návaznosti na Badioua, u západní společnosti diagnostikuje „nutkavou podstatu demokratických rituálů svobody“ a rozhodnutí zdržet se hlasování označuje „za skutečný autentický politický čin“. V tuzemském prostředí můžeme připomenout postřeh Karla Kosíka, který se sice neváže přímo k volbám, ale přesto stojí za pozornost: „mlčení může být výmluvné: často ohlašuje, že kdesi v skrytu klíčí nepředvídaný obrat“.
V Česku nejsme v situaci Francie v roce 2002. Jakkoli je vidina oligarchy na Pražském hradě odstrašující, neměla by levicové voliče automaticky přimět k volbě pravicového generála, kterému jde o „řád a klid“, ani pravicové rektorky, která se nedokázala postavit čelem ke kupčení s tituly na vlastní univerzitě a bez uzardění spolupodepsala odborný text v biomedicínském časopise, který neměl s jejím oborem nic společného. Při pohledu na vysloveně asociální počínání Fialovy vlády se navíc vnucuje myšlenka, že pokud Babiš nezvítězí nyní, s největší pravděpodobností povede v příštích parlamentních volbách. Je otázka, zda by nezadělal na větší problémy jako premiér a ve vládě, kterou by tentokráte mohl skládat třeba s Tomiem Okamurou. Na druhou stranu je třeba připomenout, že Babišův kabinet se sociální demokracií si minimálně v sociální, kulturní a akademické oblasti počínal o poznání líp než ten současný. To je sice převážně zásluha koaličního partnera, který mezitím odkráčel do politického záhrobí, ale také to je skutečnost, kterou si Babišovi voliči dobře pamatují.
Bylo by naivní se domnívat, že bojkot prezidentských voleb by mohl být natolik masový, že by mohl vést ke změně, nebo dokonce ke zpochybnění stávajícího řádu. Přesto může jít o zdravý krok a způsob, jak si uchránit politickou imaginaci – pokud tedy nezačíná a nekončí právě u volebních uren. Za pasivní odpor se není třeba stydět.