Povídka Dagmar Urbánkové zachycuje fragmenty vzpomínek na dětství na Hané. Ač tu probíhá zabijačka, hlavním hrdinou není řezník, ale nářečí – „hustá hanácká řeč“ „čisčí než sváteční obros“, která „plave po skalinách, po vlnkách slin, každé druhé slovo se utápí pod oblinami v korytě patočním“.
Řeznik se menoval Bartoněk a měl kockovany sako. Mlovil hanácke – jak be se hore zelenale!
Česnek zelenal a pálel. Celoval se ve skleničkách – roky před tim ož. Tak nabyté!
Ož, ož, Dáši!
Toto není řeč, to je neřeč. Neco tak strašnyho!
Neřeš, Dáši, neřeš, toť máš nož. Nožik.
A pořád každé rok stejné kakované sako! Slivovice se zrychlovala a obratnosti přibévalo.
Doleješ ně?
Pak jsme krájeli špek – ve skupince: maminka, teta a teta a bábinka. Bábinka ne, bábinka jen procházela, cupinkala na záchod a ze záchodu. Okolo a kontrolovala. Samé žencké na prkýnkách, bílá huspenina syrová, kterou ještě před chvílí …
