Editor Pavel Hájek připravil výběr z dopisů-románů Josefa Váchala, adresovaných Josefu Hodkovi. Svérázný výtvarník a literát osciluje mezi banalitou a environmentální či společenskou kritikou; dokáže být fantasmagorikem, vzteklým dědkem, ale i vtipným glosátorem všeobecné marnosti nové doby.
Dopisy Josefa Váchala jen z let 1940 až 1967 čítají podle posledních zkoumání a soupisů na deset tisíc stran. Malířův pobyt ve východočeských Studeňanech vygeneroval korespondenční smršť, jejímž postupným poznáváním doplňujeme podobu jedné z nejsvéráznějších postav české literatury. Mimořádný korespondenční soubor s Váchalovým přítelem Josefem Hodkem byl představen v mohutné šíři v úchvatném svazku Až do hrobu tmavýho (Trigon 2016), který sestavila Hana Klínková. Do něj ale nebyly zařazeny dopisy-romány, jež editorka ve shodě s dalšími váchalovskými badatelkami, Marií Bajerovou a Marií Rakušanovou, chápe jako specifická literární díla. Některé z nich se nyní objevují v knize Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, edičně připravené Pavlem Hájkem.
Ve Váchalově pozůstalosti prozatím zůstávají další dopisy-romány věnované Hodkovi – Gratulace svatojosefská z roku 1955, dvoudílná Moudrost zednářská, psaná mezi léty 1951 a 1957, nebo veršovaná Plzeňská Illiáda z roku 1956. …
