Kresba Sofia Kolopeniuk
Kdybychom věřili vládnímu marketingu, museli bychom konstatovat, že současná česká vláda je skvělá. Jako úspěch umí prodat dokonce i svá zjevná selhání. Až budeme nejpozději za dva roky opět volit do poslanecké sněmovny, budeme čelit nejen citovému vydírání, že musíme volit pravici, aby nenastal konec světa, ale budeme nuceni přetrpět i dlouhé výčty oblastí, v nichž tato vláda uspěla. Ostatně už teď investuje do reklam, ve kterých se chvástá, co všechno zvládla. Pochopitelně „společně“ s námi – neboli SPOLU.
Něco jiného je ale pozorovat, jak si vede v reálu. Když například vidím, jak se ministr zdravotnictví staví k nedostatku léků, říkám si, jak by asi postupoval v době vrcholící pandemie covidu-19. Nejspíš by neumětelství dnešní vlády bylo ještě větší než té Babišovy.
Jedním z velkých úspěchů, kterým se Fialův kabinet stihl pochlubit na reklamních plochách, je prý začlenění 460 tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Ponechme stranou nadsazené číslo a pojďme se podívat, jak na tom příchozí z Ukrajiny aktuálně jsou. Je totiž neuvěřitelně frustrující sledovat nepoměr mezi tím, co se ve veřejném prostoru šíří za informace, a tím, co se lidem, kteří utekli před válkou, skutečně děje.
Od začátku července platí nový zákon, takzvaný lex Ukrajina V, jenž zásadním způsobem omezil podporu ukrajinským běžencům a zároveň je nezačlenil do českého sociálního systému. Na nátlak pomáhajících organizací vláda nakonec integrovala aspoň některé zranitelné skupiny, které tak mohou dosáhnout na velmi omezenou pomoc. Přesto vidíme případy lidí, kteří se dostávají do zcela neřešitelných situací. Pokud tedy za řešení nepovažujeme práci načerno.
Například matka se dvěma dětmi ve věku osm a jedenáct let má sice nárok na dávku ve výši 19 808 korun, což se jeví jako celkem slušná částka, ale pokud sama pobírá stejný nebo vyšší plat, nedostane vůbec nic. To samé platí v případě, že sice vydělává méně, ale má zůstatek na účtu. Aby lidé dostali plnou či vůbec nějakou podporu, nesmějí si vytvářet finanční rezervy. Ty jsou přitom velmi důležité, když máte jakýkoli nenadálý výdaj. Uživit dvě děti a zaplatit všechny náklady na život je ze zmíněné částky při aktuální inflaci jen těžko zvládnutelné. Nabízí se tedy pracovat nelegálně za velmi nízký plat a vedle toho pobírat humanitární dávku. Řada zaměstnavatelů navíc této situace využívá a uchazečky vyžadující smlouvu odkazují do patřičných mezí s tím, že na jejich místo čekají ve frontě desítky dalších lidí, kteří rádi nastoupí bez smlouvy.
Česká společnost trpí jedním velkým, celá desetiletí neřešeným problémem: exekucemi. Velká část lidí, kteří se z dluhů nikdy nevyhrabou, se pohybuje v šedé ekonomice. Stát tím v podstatě přivádí lidi do existenčního stresu a zároveň tím přichází o peníze z daní. Nyní do Česka přišly statisíce ukrajinských žen a naše vláda se rozhodla, že je do šedé ekonomiky nažene také. Neposkytla jim adekvátní pomoc v podobě povinných jazykových kursů, rekvalifikací či podpory v začlenění do společnosti. Místo toho řadu z nich poslala do ubytoven v lokalitách, kde mají možnost uchytit se jedině jako uklízečky, dělnice nebo pomocné síly v kuchyni. Ubytování je často navázáno na povinnost pracovat na konkrétní pozici a lidé jsou zde mnohdy zcela izolováni. Když k tomu připočteme skutečnost, že třicet procent dětí starších čtrnácti let podle dat z letošního léta nenastoupilo na žádnou školu, člověk nepotřebuje bůhvíjakou představivost, aby mu došlo, jaké sociální problémy nás brzy čekají.
Další skupina, která velmi trpí, jsou lidé těsně před hranicí 65 let. Ti podle naší vlády nejsou zranitelní, ale vzhledem k tomu, že jediná práce, jakou mohou dělat, je zpravidla fyzicky velmi náročná, zůstávají často zcela bez prostředků. Přitom řada z nich se s pomocí svých českých sousedů nebo pomáhajících organizací dokázala integrovat i navzdory vládním překážkám. Mnohdy ale za cenu toho, že pracují na zcela neadekvátních pozicích, které ani zdaleka nevyužívají jejich potenciál. Situace by zkrátka mohla být ve všech ohledech lepší: třídy ve školách by nemusely být segregované a ukrajinské lékařky, učitelky nebo právničky by nemusely umývat záchody nebo pomáhat v kuchyni ani bydlet na předražených ubytovnách, na kterých jejich majitelé nestydatě rejžují.
Přesto ve společnosti přetrvává pocit, že vláda pomáhá jen ukrajinským válečným běžencům. Ano, pomáhá jim, ale pouze k prekarizované práci a sociálnímu vyloučení. Kdyby si frustrovaní Češi a také Romové, kteří něco podobného dlouhé roky zažívají na vlastní kůži, dopodrobna zjistili, jaké „jistoty“ zmíněný zákon na pomoc uprchlíkům z Ukrajiny přináší, určitě by s nimi neměnili.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora deníku Alarm.