Milan Ohnisko v knize Zuta a svlečena zdánlivě střídá vážný a nevážný tón, smutek a radost, zoufalství a frivolnost. V jeho básních se však střetávají žánry a styly, dekonstruují se omšelá sousloví, náměsíčné situace se odehrávají za plného vědomí a osiřelý fragment může snadno vyrůst do rozměrů klasické báje.
Zuta a svlečena je nová básnická sbírka Milana Ohniska a jako každá odhalená žena je vydána napospas zírání. Čtenáři a čtenářky, vesměs samí necudní lidé, se hrnou, aby spatřili její tělo. Jenomže se, pošetilci, nechali oslnit nahotou, která značí skandál. Chtějí si pamatovat, že byli při tom. Mají žíznivé oči, nenasytně šustí prsty a chechtají se, když sahají na vnady až příliš zjevné. Ale duše snadno dobytého těla jim proteovsky uniká. Zuta a svlečena je totiž navzdory své názornosti nemálo prohnaná. Natřásání hýždí odvádí pozornost od kdysi položených, dědičných a nevykupitelných otázek: Kde to stojíme, jak jsme se sem dostali a co si tu máme počít? Není zřejmé, jestli se Zuta a svlečena obnažila proto, aby nás chlácholila a vykřesala v našich práchnivých mozcích alespoň jiskru dočasné naděje, nebo proto, aby nám citelněji připomněla, že jsme ztraceni. Rozumět jí je jako pokoušet se uprostřed burácejícího vrakoviště zaslechnout, jak haldami řezaných a kroucených karoserií propadává …
