Dlouhá cesta, krátká báseň - básnická redukce

Vlak z Popradu do Starého Smokovce odjíždí v půl třetí. Co jedny oči vnímají jako přeludnou jízdu do vrchu, desítky jiných nevidí. Hlasité ubíjení prázdna v hovoru teplákových mládenců, kteří s nejasným tušením obrábějí své velmi čerstvé libido. Žena u okna provádí zádumčivou sebeobjektifikaci mobilním telefonem v perleťovém pouzdře. Funkčně oděné děti si za zády svých rodičů polohlasem vyprávějí o tom, kde všude se na úpatí Tater rekreovaly, když jim pukly kosti. A dobře organizované pracovnice nezjištěného závodu vzpomínají na předrevoluční cukrovinky. Soutěživě verbalizují zašlé chutě. Neviditelný kdosi vede stroj až na vrstevnici před nádražní budovou, kde všichni dychtivě vylézají na perón. Každý to dělá přísně za sebe, jako zcela zaměnitelný článek nevyhnutelné masy. Lidi se přistihují, jak prudce je náhlá přítomnost druhých šokuje, nevrle a náměsíčně se rozhlížejí, rozcházejí se do stran a shledávají, že jejich vlastní nutkání, spády a chutě přemohly i stovky jiných. „Zahrada …