Ruská novinářka Katěrina Gordějevová vydala knihu beletrizovaných rozhovorů s obyčejnými lidmi, kterým do života drasticky zasáhla invaze Ruska na Ukrajinu. Pokud už pomalu zapomínáte, že nedaleko Česka zuří brutální válka, svědectví Ukrajinek a Ukrajinců, ale i několika lidí ruské národnosti vám to připomenou.
Pravidelně sleduju zpravodajské pořady na několika youtubových kanálech, kam se v prvních týdnech války na Ukrajině přesunuly ruské nezávislé televizní i rozhlasové stanice. Útoky dronů, pohyb ukrajinské protiofenzivy o nějakých sto, dvě stě metrů denně, dodávky amerických raket a tanků, stesky v západním tisku, že to jde všechno pomaleji, než se předpokládalo. Na obrazovce se střídají ruští a ukrajinští vojenští odborníci, ukazují mapy vesnic a polí, kde se právě vedou boje. Rusky se taková oblast označuje frazeologismem „těatr vojennych dějstvij“ a mě při doslovném čtení pokaždé zamrazí z toho těsného spojení divadla a války. Mám však čím dál větší dojem, že ve zprávách vysílaných odkudsi z bezpečí exilu už mi ukazují právě jen to divadlo. Někam se z nich dočista vytratil člověk. Konkrétní člověk – oběť, svědek, násilník. A tak není divu, že jako mnozí upadám do apatie. Mašinerie války unavuje.
Ptát se a naslouchat
Jistou obranu před zlhostejněním …
